Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Grillové, zastoupené Mgr. Lukášem Kluckým, LL.M., advokátem, sídlem Pražského povstání 1985, Benešov, proti zásahu soudní exekutorky JUDr. Ivy Vychopňové, Exekutorský úřad v Benešově z 27. 3. 2025 v řízení vedeném pod sp. zn. 170 EX 120/24, za účasti soudní exekutorky JUDr. Ivy Vychopňové, Exekutorský úřad v Benešově, jako účastnice řízení, a města Benešov, sídlem Masarykovo náměstí 100, Benešov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V exekučním řízení stěžovatelka, jako povinná, podala návrh na zastavení exekuce společně s návrhem na odklad exekuce. Soudní exekutorka návrhu nevyhověla, a proto jej předložila Okresnímu soudu v Benešově k rozhodnutí. Exekuce vyklizením nemovitosti byla provedena dříve, než bylo o návrhu stěžovatelky rozhodnuto. Soudní exekutorka postupovala podle § 54 odst. 3 exekučního řádu, jelikož se podle jejího názoru jednalo o návrh svévolný a zřejmě bezúspěšný a jako takový neměl odkladný účinek. Okresní soud v Benešově následně návrh na zastavení exekuce a návrh na odklad exekuce zamítl. Krajský soud v Praze změnil výrok soudu prvního stupně tak, že se řízení o návrhu na odklad exekuce zastavuje, protože exekuce vyklizením již byla provedena a nejsou tak dány podmínky pro věcné projednání této části návrhu, a ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
2. Stěžovatelka tvrdí, že zásahem soudní exekutorky došlo k porušení jejích základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem soudní exekutorky, která provedla exekuci dříve, než bylo rozhodnuto o jejím návrhu na odklad a zastavení exekuce, a v této souvislosti odkazuje na § 54 odst. 2 exekučního řádu.
3. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. V posuzované věci vycházel ze stěžovatelkou sepsané ústavní stížnosti, ke které se advokát následně připojil, a z doplnění ústavní stížnosti sepsaných advokátem.
4. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li namítané porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody.
5. Pokud stěžovatelka namítá, že exekuce byla provedena v rozporu s § 54 odst. 2 exekučního řádu a tím byla porušena její základní práva, odhlíží od skutečnosti, že § 54 odst. 3 exekučního řádu za splnění podmínek tam uvedených připouští provedení exekuce i před rozhodnutím o návrhu na odklad exekuce. Podmínky pro takové provedení exekuce byly v posuzované věci splněny, jak uvedla soudní exekutorka (viz vyrozumění č. j. 170 EX 120/24-65 z 23. 1. 2025) a následně i obecné soudy (viz usnesení Krajského soudu v Praze č. j.
17 Co 228/2025-211 z 12. 5. 2025). Obecné soudy zdůraznily, že stěžovatelka již po několikáté navrhovala odklad, respektive zastavení exekuce s uvedením stejných důvodů, přičemž zčásti nová argumentace nepředstavovala relevantní argumenty pro odklad ani zastavení exekuce. Proto je podle obecných soudů takový návrh stěžovatelky svévolným a zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva a z toho důvodu návrh nemá odkladný účinek (bod 1 a 22 výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze). Pokud stěžovatelka s tímto závěrem obecných soudů nesouhlasí, nabízela se jí možnost podat ve věci návrhu na zastavení exekuce dovolání k Nejvyššímu soudu, o jehož přípustnosti byla řádně poučena (z ústavní stížnosti přitom neplyne, zda tak stěžovatelka učinila, či nikoli).
6. Stěžovatelka neuvádí žádné konkrétní důvody, proč by nebylo možné popsaný postup soudní exekutorky aplikovat, a ani Ústavní soud v postupu soudní exekutorky žádný exces neshledal, jelikož právní úprava za splnění stanovených podmínek výslovně umožňuje exekuci provést i před rozhodnutím o návrhu na její odklad. Jak je navíc uvedeno výše, takový závěr v následném přezkumu shledaly i obecné soudy.
7. Jakkoliv má Ústavní soud pochopení pro těžkou životní situaci stěžovatelky, nemůže přisvědčit ani jejím námitkám, kterými rozporuje výsledek nalézacího řízení (exekuční titul týkající se vyklizení nemovitosti). Námitky vůči vadám nalézacího řízení zásadně nelze přenášet do řízení exekučního (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 z 8. 8. 2017, bod 24). Platí totiž, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným (srov. nález sp. zn. I. ÚS 871/11 z 17. 1. 2012).
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu