Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. Š. a 2) A. Š., zastoupených JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, PSČ: 571 01, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13. 4. 2006, čj. 22 Co 7/2006 - 99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše označeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a práva na spravedlivý proces a možnosti domáhat se tohoto práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Došlo rovněž k porušení principu rovnosti před zákonem podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Současný stav, zbavující je jejich vlastnického práva, je i porušením principu quieta non movere.
K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích výše uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 2. 4. 2008, čj. 28 Cdo 2495/2006 -114, jako nepřípustné.
Podle stěžovatelů došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek a na ochranu vlastnictví, protože obecné soudy popřely existenci jejich dobré víry vlastnictví k předmětným pozemkům. Namítli přílišný formalismus obecných soudů při posuzování otázky dobré víry a záměnu otázky jejího vzniku a trvání. Svůj právní názor obecné soudy podle stěžovatelů postavily na nedůsledné aplikaci práva a s jejich právní argumentací se vypořádaly pouze nedostatečně.
Stěžovatelé tak po Ústavním soudu požadují, aby se znovu zabýval posouzením aplikace norem podústavního práva, provedeným obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu však není zabývat se výkladem norem trestního, občanského, správního či pracovního práva, ale jeho hlavním posláním je posuzovat ústavnost postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud se tedy soustřeďuje na posouzení, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva stěžovatelů. Takové porušení je dáno v případě, kdy závěry obecných soudů jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, nebo když vydaná rozhodnutí náležitě a dostatečně neodůvodní.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatelů nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Obecné soudy se podrobně zabývaly argumenty stěžovatelů prokazujícími existenci jejich dobré víry, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a uvedly, proč nelze v daném případě existenci dobré víry stěžovatelů dovodit. V průběhu řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, a z jejich rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé nabyli své vlastnické právo z přídělu státu uděleného v roce 1953. Pokud by tento titul měl sloužit k prokázání, že dotčené pozemky vydrželi v dobré víře, nesmělo by být vydržení přerušeno žádným právním úkonem stěžovatelů, směřujícím k převodu vlastnického práva na jinou osobu, v konkrétním případě na stát.
Tento převod, uskutečněný v r. 1980, dobrou víru stěžovatelů vyvrací. Pokud by stěžovatelé svou dobrou víru odvozovali od data výpisu z tehdejší evidence nemovitostí, jak tvrdí, museli by její existenci podpořit ještě dalším, pro počátek jejího běhu určujícím titulem. Namítanou absenci akceptace nabídky státem však nijak důkazně neprokázali. Spis totiž obsahuje písemné přijetí prohlášení Odborem vodního a lesního hospodářství a zemědělství ONV ve Svitavách ze dne 29. 1. 1981 (viz č. l. 53 - 54 soudního spisu).
Protože se stěžovatelé svého vlastnického práva vzdali, nemohli poté, jen z výpisu z evidence nemovitostí, usuzovat na to, že stát tehdy jejich nabídku nepřijal. Na tom nic nemění jejich námitka nevědomosti o tom, že výpis z tehdejší evidence nemovitostí má pouze evidenční charakter, a nelze ho tedy považovat za ekvivalent výpisu z katastru nemovitostí. To, že stěžovatelé na základě tohoto výpisu majetek dále obhospodařovali a nakládali s ním jako s vlastním, nelze samo o sobě považovat za dostačující k vydržení v dobré víře.
Dobrou víru vlastníka lze považovat za prokázanou, jen pokud je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že mu věc náleží. Takovéto okolnosti nelze u stěžovatelů mít za splněné s poukazem na skutečnost, že se vlastnického práva předtím vzdali. Jejich následné chování a nečinnost současného vlastníka nemohly samy o sobě stačit k naplnění předpokladu dobré víry, pro absenci primárního podnětu k odvození jejího subjektivního začátku.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, v této souvislosti, s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, nelze než konstatovat, že toto právo, zakotvené čl. 36 odst. l Listiny, neznamená záruku výsledku soudního řízení podle představ stěžovatelů. Jde o záruku spravedlivého řízení provedeného nestrannými soudy, respektující a chránící základní práva a svobody účastníků. Tuto podmínku má Ústavní soud ve věci stěžovatelů z výše uvedených důvodů za splněnou, neboť v případě stěžovatelů věc prošla všemi stupni soustavy obecných soudů, které svá skutková zjištění a právní závěry řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu