Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. I. S., zastoupeného Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou, sídlem Kaprova 15/11, Praha 1 - Josefov, proti výroku I bodům 2 a 3, výroku II a III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2024 č. j. 32 Co 231/2023-3731, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) J. M., 2) nezletilé S. M. S. a 3) nezletilé N. I. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovaná věc se týká výživného, které stěžovatel (otec) platí druhé a třetí vedlejší účastnici (dcery) k rukám první vedlejší účastnice (matka). Souběžně s rozhodováním o výživném probíhalo insolvenční řízení se stěžovatelem jako dlužníkem.
2. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 10. 3. 2020 na stěžovatelův návrh. Dne 13. 5. 2020 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zjistil úpadek stěžovatele a na jeho majetek prohlásil konkurs. V řízení o výživném krajský soud rozhodl dne 30. 6. 2020, že stěžovatel je povinen platit na výživném měsíčně 12 000 Kč pro starší dceru a 10 000 Kč pro mladší dceru. V tomto rozhodnutí krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel má potenciál dosahovat čistých příjmů 60 000 až 80 000 Kč měsíčně. Stěžovatelova ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 19. 10. 2021
sp. zn. IV. ÚS 3333/20
.
3. Matka se následně u obecných soudů z důvodu tvrzené změny poměrů domáhala zvýšení výživného, stěžovatel naopak jeho snížení. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") návrh matky i stěžovatele zamítl. Proti jeho rozhodnutí se matka i stěžovatel odvolali.
4. Krajský soud shledal, že je namístě zvýšení výživného. Změnil proto rozhodnutí okresního soudu a výživné pro starší dceru zvýšil na 13 000 Kč od 1. 9. 2022, výživné pro mladší dceru zvýšil na 12 000 Kč pro období od 1. 9. 2021 do 31. 8. 2023 a následně na 13 000 Kč pro období od 1. 9. 2023 (napadený výrok I bod 2). Potvrdil rovněž zamítnutí stěžovatelova návrhu na snížení výživného (napadený výrok I bod 3). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit nedoplatek na výživném pro starší dceru ve výši 18 000 Kč a na výživném pro mladší dceru ve výši 66 000 Kč (napadené výroky II a III). Podle krajského soudu bylo při vyhlášení rozsudku nesprávně uvedeno, že nedoplatek na výživném pro mladší dceru činí 54 000 Kč, což bylo jako zjevná chyba v počtech opraveno v písemném vyhotovení rozsudku (§ 164 ve spojení s § 211 občanského soudního řádu).
5. U stěžovatele podle krajského soudu nenastala změna poměrů. Předchozí rozhodnutí o výživném vycházelo z toho, že otec je schopen dosahovat výdělku 60 000 až 80 000 Kč měsíčně, nyní se prokázalo, že stěžovatel v období od února 2022 do června 2023, kdy žil ve Spojeném království a pracoval dva dny v týdnu, dosahoval obdobného příjmu cca 75 000 Kč měsíčně (2 500 liber). Stěžovatel nijak nedoložil své tvrzení, že od června 2023, kdy žije v České republice, se jeho příjem snížil na 1 500 liber. Jelikož stěžovatel vykonává stejnou práci pro stejného zaměstnavatele, je podle krajského soudu i nadále schopen dosahovat původního výdělku. Musel si sice zajistit bydlení v České republice, ale odpadly mu finanční a časové náklady spojené s cestováním, které ho omezovalo i v pracovní činnosti. Nenastala tedy změna poměrů odůvodňující snížení výživného.
6. Naopak u obou dcer se změnily poměry odůvodňující zvýšení výživného. U starší dcery již předchozí rozhodnutí o výživném zohledňovalo, že zahájí školní docházku. Ke změně poměrů u ní ale došlo vlivem plynutí času a nástupu do třetí třídy. U mladší dcery nastala změna poměrů odůvodňující zvýšení výživného v okamžiku, kdy zahájila povinnou školní docházku, a poté rovněž v důsledku plynutí času a nástupu do třetí třídy. Matce skončil pracovní poměr uplynutím doby, v době rozhodování krajského soudu nebyla zaměstnaná. Náklady na bydlení a část nákladů za aktivity nezletilých hradí její přítel.
7. V ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatel namítá, že napadenými výroky rozsudku krajského soudu byla porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadených výroků.
8. Podle stěžovatele se krajský soud nedostatečně zabýval jeho finanční a majetkovou situací a stanovil mu výživné v neadekvátní až likvidační výši. Se stěžovatelem přitom bylo vedeno insolvenční řízení a po část doby, za kterou mu bylo uloženo uhradit nedoplatek na výživném, byl i nezaměstnaný, což krajský soud nijak nezohlednil. Úvahy krajského soudu o majetkové situaci stěžovatele jsou obsaženy toliko v bodě 20 odůvodnění a jeví se jako nepřezkoumatelné.
9. Krajský soud se neřídil vyšetřovací zásadou, a nerespektoval tedy závěry nálezu ze dne 24. 1. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2173/23
. Krajský soud nezjišťoval skutečný čistý příjem stěžovatele ani důvody, proč dřívějšího příjmu již nemůže dosahovat. Podle stěžovatele měl krajský soud vycházet ze skutečného příjmu stěžovatele, který po určitou dobu tvořila toliko podpora v nezaměstnanosti, a nyní činí toliko 42 000 Kč (1 500 liber). Tvrzení krajského soudu, že po přestěhování se do České republiky se pracovní činnost stěžovatele nezměnila, je nepravdivé, stěžovatel naopak doložil, že vykonává jinou činnost s jiným výdělkem. Vyššího příjmu nemůže dosahovat, neboť stanovený rozsah styku s dcerami mu neumožňuje cestovat ani pracovat delší část pracovního týdne. Stěžovatel by dle závěrů nálezu ze dne 18. 4. 2018
sp. zn. III. ÚS 2324/17
neměl být omezován ve svobodné volbě povolání. Krajský soud se navíc nedostatečně zabýval i situací matky, která nepracuje na plný úvazek a mohla by dosahovat vyšších příjmů.
10. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud změnil výrok o nedoplatku na výživném v písemném vyhotovení oproti vyhlášenému znění. Podle stěžovatele nebylo možné opravit chybně stanovený nedoplatek na výživném jako zjevnou chybu v počtech dle § 164 občanského soudního řádu. Krajský soud měl o nedoplatku vydat doplňující rozsudek podle § 166 občanského soudního řádu. Konečně stěžovatel uvádí, že řízení bylo zatíženo průtahy, neboť návrh na snížení podal již 12. 11. 2021 a pravomocně rozhodnuto o něm bylo až 10. 4. 2024.
11. Ústavní soud shledal, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech vyživovací povinnosti zastává Ústavní soud zdrženlivý postoj. V posuzované věci neshledal, že by krajský soud napadenými výroky vybočil z ústavních mezí.
13. Úkolem krajského soudu bylo rozhodnout, zda oproti předchozím rozhodnutím o výživném došlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala snížení či zvýšení výživného (§ 923 odst. 1 občanského zákoníku). Krajský soud srozumitelně vysvětlil, proč u stěžovatele nenastala změna poměrů, která by odůvodňovala snížení výživného. Předchozí rozhodnutí o výživném vycházelo z potenciálního příjmu stěžovatele ve výši 60 000 až 80 000 Kč měsíčně. Již tehdy stěžovatel pobíral podporu v nezaměstnanosti a v insolvenčním řízení byl na jeho majetek prohlášen konkurs, takže tyto skutečnosti nepředstavovaly změnu okolností. Krajský soud nebyl v nynějším řízení povinen se k nim zvlášť vyjadřovat a nemusel kvůli nim snižovat výživné ani nedoplatek na výživném, jak požaduje stěžovatel. V nynějším řízení bylo navíc doloženo, že stěžovatel po určitou dobu skutečně dosahoval příjmů cca 75 000 Kč měsíčně, což dřívější úvahu o jeho potenciálních příjmech potvrzuje. Není přitom klíčové, zda doložený příjem je "čistý" nebo "hrubý".
14. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho aktuální příjem je nižší, že tuto skutečnost krajskému soudu doložil a že je nepravdivá úvaha krajského soudu, podle které i nadále vykonává stejnou práci pro stejného zaměstnavatele. Stěžovatel však neoznačil žádný konkrétní důkaz, kterým by jím tvrzené skutečnosti dokládal a který by měl již krajský soud k dispozici, takže je jeho tvrzení nepodložené. Především je ale třeba rozhodnutí krajského soudu vykládat v kontextu předchozího rozhodnutí o výživném, které vycházelo ze stěžovatelových potenciálních příjmů. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepoukázal na nic, co by svědčilo pro závěr, že kvůli změně okolností již nemůže dosahovat potenciálního příjmu v původně určené výši. Námitka tak nemá ústavní rozměr.
15. Krajský soud nebyl povinen při zjišťování jeho příjmů pátrat po dalších důkazech a nedopustil se žádného zásadního porušení vyšetřovací zásady (srov. stěžovatelem odkazovaný nález ze dne 24. 1. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2173/23
, bod 16). Přestože jde o nesporné řízení, bylo především na stěžovateli, aby soud věrohodně přesvědčil o svých reálných majetkových poměrech a případně tvrdil a prokázal, že se jeho možnosti a schopnosti změnily a existují důvody pro snížení výživného. Vyšetřovací zásada má chránit především "slabšího" účastníka řízení, jímž jsou v tomto případě stěžovatelovy dcery, nikoli stěžovatel. Stejně tak nejde o případ, kdy by byl stěžovatel omezován ve svobodné volbě povolání, aby si nezletilí zachovali "značně nadstandardní životní úroveň" ve smyslu nálezu ze dne 18. 4. 2018
sp. zn. III. ÚS 2324/17
, bod 56. V daném případě se jednalo o výživné dosahující několika desítek tisíc, tedy trojnásobku až čtyřnásobku výživného v posuzované věci (bod 2 citovaného nálezu), takže šlo o situaci podstatně odlišnou.
16. Krajský soud se dostatečně vypořádal i se změnami vyvolanými tím, že se stěžovatel přestěhoval do České republiky. Stejně tak úvaha, že u matky nenastala taková změna poměrů, kvůli které by mělo být sníženo výživné stěžovateli, nevykazuje z ústavněprávního hlediska žádnou vadu. Srozumitelně odůvodněno je i to, kdy se poměry změnily u dcer. Zvýšené výživné bylo v souladu s judikaturou Ústavního soudu přiznáváno zpětně od okamžiku změny poměrů (nález ze dne 25. 9. 2024 sp. zn.
I. ÚS 871/24, body 50-53; nález ze dne 25. 9. 2024
sp. zn. I. ÚS 1760/24
, bod 26).
17. Ústavního rozměru nedosahuje námitka, že krajský soud měl chybně spočtený nedoplatek na výživném "opravit" nikoli jako zjevnou chybu v počtech v písemném vyhotovení rozsudku za analogického použití § 164 občanského soudního řádu, nýbrž vydáním doplňujícího rozsudku podle § 166 toho zákona. Zvolený postup neměl žádný dopad na ústavně zaručená práva stěžovatele.
18. Námitka, že řízení u obecných soudů bylo zatíženo průtahy, nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Má-li stěžovatel za to, že v již skončeném řízení došlo k průtahům, je třeba, aby se ochrany svých práv domáhal uplatněním nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Na to už ostatně stěžovatele Ústavní soud upozornil (usnesení ze dne 19. 10. 2021
sp. zn. IV. ÚS 3333/20
, bod 17).
19. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k namítaným porušením základních práv stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti, proto o něm Ústavní soud samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2025
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu