Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem Konviktská 297/12, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 9. 2019, č.j. 90 P 176/2013-417, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2020, č.j. 14 Co 350/2019-489, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Podle přesvědčení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů porušena práva vyplývající z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
3. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu nezletilého, neshromáždily veškeré potřebné důkazy, vycházely ze skutkového stavu zjištěného v minulých řízeních a neposuzovaly nutnost přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností. Má také za to, že nedostatečně zkoumaly poměry nezletilého, jeho potřeby a přání. Poukazuje na to, že nezletilý jasně vyjádřil, že s ní chce být delší dobu, přičemž ona žije v harmonickém vztahu, ze kterého se narodil další syn (se kterým má nezletilý úzký vztah), je schopna zajistit veškeré potřeby nezletilého a současně není nijak osvědčeno, že by mu bránila v kontaktu s otcem.
Protože styk stěžovatelky a nezletilého probíhá jen čtyři dny v měsíci, nezletilý se nemůže smysluplně zapojit do režimu její rodiny nebo navázat kamarádské vztahy s okolím. Obecným soudům vytýká, že tyto skutečnosti nepovažovaly za podstatné a nepřijaly opatření, které by nezletilému zajistilo upevnění vazeb na stěžovatelku a další sourozence (v době rozhodování očekávala narození třetího dítěte) a stabilitu výchovného prostředí v kompletní rodině.
8. V nynějším řízení nebyly k péči otce o nezletilého shledány žádné negativní poznatky či připomínky (dle zjištění obecných soudů se otec nezletilému řádně věnuje, nezletilý má zabezpečeny podmínky pro svůj všestranný rozvoj, školní docházka i příprava jsou bez jakýchkoliv výhrad, nezletilý si v péči otce zachoval ke stěžovatelce dobrý vztah, což v opačném uspořádání neplatilo, styku nezletilého se stěžovatelkou otec nebrání, ale naopak jej podporuje). Názor nezletilého byl zjišťován jak prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem, tak v rámci řízení před krajským soudem.
Při pohovoru s opatrovníkem nezletilý sice uvedl, že by chtěl trávit patnáct dnů s každým z rodičů, současně by mu však vadilo, že by netrávil tolik času s otcem. Z výpovědi nezletilého před krajským soudem pak vyplynulo, že mu současná úprava péče celkem vyhovuje, přičemž pokud uvedl, že by chtěl být se stěžovatelkou delší dobu, nebyl schopen tuto dobu blíže specifikovat, stejně jako nedokázal odpovědět na dotaz, zda by si uměl představit, že by navštěvoval jinou školu než nyní.
9. Výhradám stěžovatelky formulovaným v ústavní stížnosti přisvědčit nelze. Obecné soudy se zabývaly tím, zda nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajících výchovných poměrů, dospěly však k jiným než stěžovatelkou preferovaným závěrům, což ale samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
10. Obecné soudy ověřily názor nezletilého, jakož i jeho schopnost vyjádřit se k výchovnému uspořádání, a obojímu věnovaly patřičnou pozornost. Nevycházely izolovaně pouze z názoru nezletilého, ale vylíčily dosavadní vývoj i aktuální stav rodinné situace a komplexně zohlednily okolnosti na straně nezletilého i každého z rodičů. V kontextu učiněných skutkových zjištění adekvátně zdůvodnily, proč dospěly k závěru, že nebyla zjištěna taková změna poměrů, která by odůvodňovala změnu posledního soudního rozhodnutí o péči o nezletilého, přičemž také akcentovaly, že stěžovatelka svým návrhem zahájila toliko řízení ve věci změny úpravy péče o nezletilého, nikoliv řízení ve věci nové úpravy styku s nezletilým.
Lze uzavřít, že obecné soudy při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost a způsob jeho vymezení rozhodně nelze považovat za ústavně nekonformní. V dalších podrobnostech přitom postačí odkázat na pečlivé a srozumitelné odůvodnění obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích.
11. Jelikož Ústavní soud stěžovatelkou tvrzené porušení základních práv neshledal, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2020
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu