Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L. U., zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem v Praze 1, Vlašská 13, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 11 Co 364/2004-105 ze dne 10. 11. 2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 16 C 8/2004-88 ze dne 27. 2. 2004, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č.j. 16 C 8/2004-88 ze dne 27. 2. 2004 zamítl žalobu stěžovatele proti České republice o částku 300.000,- Kč "z titulu zadostiučinění". Soud na základě zákona č. 58/1969 Sb., respektive na základě zákona č. 82/1998 Sb. dovodil, že nárok stěžovatele na zadostiučinění není dán, protože předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. Stěžovatel se pak dozvěděl, že náš právní řád zatím nezná nárok na spravedlivé zadostiučinění z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, takže by petit jeho návrhu zřejmě neměl v řízení před soudem šanci na úspěch.
Navrhl proto změnu žaloby v tom smyslu, že se domáhá zadostiučinění, eventuálně plnění z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a tento návrh doplnil i skutkovým tvrzením o výši vzniklé škody a o příčinné souvislosti vzniku této škody a nesprávným úředním postupem. Změnu žaloby soud I. stupně nepřipustil a rozhodl na základě původního znění žaloby. Otázkou je, zda soud, jemuž bylo od počátku zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá, neměl mu poskytnout potřebné poučení.
Stěžovatel tvrdí, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř., neboť do doby podání návrhu na změnu žaloby neproběhlo jediné ústní jednání, takže o dosavadních výsledcích řízení nelze hovořit. Odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto navrhl jejich zrušení.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 11 Co 364/2004-105 ze dne 10. 11. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ze žaloby i obsahu spisu vyplývá, že se stěžovatel domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč jako nemajetkové újmy v důsledku škody, která mu vznikla nesprávným úředním postupem. Přes několik výzev k upřesnění a doplnění žaloby stěžovatel trval na tom, že požaduje právě nemajetkovou újmu - ve formě zadostiučinění bez vzniku škody jako úbytku majetku. Za této situace - uzavřel odvolací soud - prý soud I. stupně správně ve vztahu k ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. vyložil pojem škody jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti státu se závěrem, že požadavek zadostiučinění tento předpoklad nesplňuje.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž tento soud nepřipustil změnu žaloby, spočívající ve změně skutkových tvrzení a rozšíření petitu (požadování majetkové újmy) vedle spravedlivého zadostiučinění jako nemajetkové újmy. Stěžovatel tvrdil, že dosavadní výsledky řízení by mohly být použity i v řízení o změněném petitu žaloby.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z rekapitulace spisu vyplývá, že soud I. stupně opakovaně žádal o upřesnění žalobního petitu a navrhovaných důkazů a stěžovatel opakovaně požadoval tzv. spravedlivé zadostiučinění s zdůrazněním, že nevznikla škoda jako úbytek majetku. Teprve v posledních podáních stěžovatel nejdříve rozšířil a poté změnil žalobní petit tak, že požaduje původně vedle zadostiučinění i majetkovou újmu a konečně pouze majetkovou újmu v částce požadované v původní žalobě.
Avšak ani z těchto posledních podání nevyplývá a není doložena požadovaná vzniklá majetková újma na straně stěžovatele, spočívající ve zmenšení jeho majetku. Současně Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že do doby navrhované změny žaloby nelze hovořit o žádných výsledcích řízení. Soud I. stupně sice nenařídil ústní jednání, avšak pracoval s procesními stranami a vyžadoval listinné podklady, na které stěžovatel ve svých podáních odkazoval (spis sp. zn. 11 C 70/95 Obvodního soudu pro Prahu 4).
Z příslušných ustanovení občanského soudního řádu vyplývají podmínky, za nichž může obecný soud o připuštění změny žaloby rozhodnout. Právo přijmout takové rozhodnutí přísluší obecnému soudu a Ústavní soud při přezkoumání rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména pak soud I. stupně postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy.
Aplikovaly běžné právo ústavněprávně konformním způsobem a nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel ještě namítal, že obecný soud, který podle podané žaloby věděl, čeho se domáhá, měl mu poskytnout potřebné poučení. K této námitce Ústavní soud s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi uvádí, že poučovací povinnost obecných soudů ve smyslu příslušných procesních předpisů i ústavně právních závěrů nemůže být zaměřena tak, aby se mohla dotknout i hmotněprávních nároků procesní strany. Směr poučení, který v ústavní stížnosti naznačoval stěžovatel, by však již vedl k poučení nikoliv o procesních právech stěžovatele jako účastníka řízení, ale k jeho poučení o hmotných právech, což by bylo v příkrém rozporu právě se zásadou spravedlivého procesu. Ústavní soud proto nemohl ani této námitce stěžovatele vyhovět. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. října 2005
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu