Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Spotřebního družstva Jednota Kadaň, sídlem B. Němcové 70, Kadaň, zastoupené JUDr. Dušanem Hebortem, advokátem se sídlem Marie Pujmanové 2447/9, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 206/2024-158 ze dne 6. 3. 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Františka Marvana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově, jímž okresní soud vyhověl žalobě stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 51 475 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále krajský soud rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 697 Kč (výrok II). Krajský soud stěžovateli nepřiznal požadovanou výši nákladů, neboť advokát stěžovatele byl současně členem jeho statutárního orgánu. Jelikož tedy byl daný advokát ze zákona oprávněn zastupovat stěžovatele na základě pověření předsedy představenstva, nikoli nutně na základě procesní plné moci udělené zástupci jako advokátovi, nepovažovaly soudy náklady na právní zastoupení za účelně vynaložené.
2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jelikož má za to, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel především namítá, že byl v řízení plně úspěšný a že mu soud měl přiznat náklady právního zastoupení ve výši cca 30 000 Kč podle advokátního tarifu. Podle stěžovatele je přiznaná náhrada nákladů právního zastoupení svévolná, neboť soudy samy uvedly, že stěžovatel byl zastoupen advokátem.
Advokát stěžovatele je sice řádným členem představenstva stěžovatele, avšak není zaměstnancem stěžovatele "ani nemá smlouvu o výkonu funkce, kterou mají leda předseda a místopředseda představenstva" (viz str. 3 ústavní stížnosti). Zastoupení před soudem údajně proběhlo bez vazby na členství advokáta v představenstvu. Stěžovatel má za to, že nijak nezneužil právního zastoupení advokátem; rozhodnutí soudu je dovozeno pouze z titulu členství v představenstvu. Podle zákona o advokacii navíc mohl zástupce stěžovatele vykonávat svou činnost pouze na základě plné moci.
Stěžovatel konstatuje, že mu nejde pouze o konkrétní výši jeho náhrady nákladů, ale o změnu nelogického přístupu obecných soudů v obdobných věcech.
3. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.
5. Stěžovatel sice napadl rozsudek krajského soudu v celém jeho rozsahu, nicméně svou argumentaci zaměřil pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení (II. výrok rozsudku). Proto se dále Ústavní soud nezabýval I., pro stěžovatele příznivým výrokem. Ústavní soud se k problematice náhrad nákladů řízení konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. I přes možný dopad do majetkové sféry taková rozhodnutí zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody stěžovatelů (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2174/20
ze dne 5. 10. 2021, bod 20). Ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, bodu 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, v nichž sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici tzv. bagatelnosti. U bagatelních částek je už z jejich podstaty - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost nepřijatelná [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04
ze dne 25. 8. 2004].
6. Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze napadený rozsudek považovat za extrémní ve výše uvedeném smyslu. V posuzované věci jde o bagatelní částku náhrady nákladů řízení. Bylo proto povinností stěžovatele osvědčit významný přesah jeho vlastního zájmu, který by věc kvalitativně posunul do ústavněprávní roviny. Stěžovatel nicméně toliko polemizoval o neúčelnosti nákladů právního zastoupení. Tvrdí-li, že nemá na zřeteli jen výši náhrady, nýbrž i změnu náhledu obecných soudů, pak to lze tvrdit v jakémkoli právním případě a nečiní to napadené rozhodnutí extrémním.
7. Prismatem omezeného ústavněprávního přezkumu (viz výše) Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní pochybení, které by mohlo ústit ve zrušení napadeného rozhodnutí. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu