Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dobroslava Španěla, zastoupeného Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 2 C 1/2011-177, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2017, č. j. 37 Co 205/2016-205, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody. Podstatu předmětné ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatele s tím, že mu nebylo umožněno podat samostatné odvolání proti nákladům řízení v bagatelní věci.
K výše uvedenému je třeba uvést, že přístup Ústavního soudu k tzv. bagatelním sporům je značně zdrženlivý, neboť se v zásadě nepředpokládá, že by bagatelní částka mohla mít v životě stěžovatele tak zásadní význam, že by jí mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod. Nicméně i z tohoto pravidla jsou stanoveny výjimky, např. v situaci, kdy se jedná o systémové rozhodnutí.
V souvislosti s projednáváním předmětného případu považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit, že zásadu dojinstančnosti řízení v civilním řízení (na rozdíl od trestního řízení) nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou základních práv a svobod, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Jinak řečeno, součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí, a toto právo nelze vykládat ani v tom směru, že je třeba, aby ve věci samé rozhodl poprvé vždy pouze soud prvního stupně.
Z ustanovení § 201 o. s. ř. se podává, že "Účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.". Je tedy především na zákonodárci, aby stanovil soudní rozhodnutí, která odvoláním lze napadnout a která nikoliv. Pokud zákonodárce toto právo účastníků u určitých typů řízení, jež věcně jasně vymezil, vyloučil, nelze toto s ohledem na shora uvedené považovat za protiústavní. Obdobné závěry platí i pro případ, že se stěžovatel domáhá přezkumu výlučně nákladového výroku.
V projednávaném případě byl stěžovatel o nemožnosti podat odvolání řádně poučen Okresním soudem v Blansku a za tohoto stavu věci nelze uzavřít, že by bylo lze postup Krajského soudu v Brně považovat za protiústavní. Měl-li stěžovatel za to, že rozsudkem nalézacího soudu došlo k porušení jeho základních práv a svobod, nic mu nebránilo podat si předmětnou ústavní stížnost přímo proti tomuto rozsudku. Pokus o čerpání opravného prostředku, který byl v dané věci ze zákona nepřípustný, byl bezpředmětný.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 2 C 1/2011-177, pro opožděnost (§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2017, č. j. 37 Co 205/2016-205, pro zjevnou neopodstatněnost (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu