Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Šťastné, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti 1) výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 26 Cdo 1835/2023-301 v části, kterou bylo odmítnuto dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2022 č. j. 8 Co 1031/2021-221 o potvrzení výroku I.
rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 176 750,- Kč, 2) výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2022 č. j. 8 Co 1031/2021-221 v části, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 176 750,- Kč, a 3) proti výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. června 2021 č. j. 6 C 301/2019-185 v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky ve výši 176 750,- Kč, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích jako účastníků řízení a Dagmar Vonáškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
1. Stěžovatelka (nájemkyně) podala žalobu k Okresnímu soudu ve Strakonicích proti vedlejší účastnici (pronajímatelce). Tou se domáhala 1) uložení povinnosti vedlejší účastnici vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby spojené s užíváním jednotky podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. a 2) zaplacení pokuty za neposkytnutí těchto vyúčtování podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl, a to proto, že její podání shledal vzhledem k okolnostem případu rozporným s dobrými mravy a označil ji za zjevné zneužití práva, což následně potvrdil také Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací.
2. Soudy poukázaly především na přátelský vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, kvůli kterému vedlejší účastnice pronajímala stěžovatelce jednotku za mimořádně nízké nájemné. Pomáhala jí taktéž získávat sociální dávky, a to i v období, kdy se mezi účastnicemi již rozhořel spor (probíhalo řízení o vyklizení). Soudy také poukázaly na to, že stěžovatelka se začala vyúčtování domáhat až ve chvíli, kdy probíhalo řízení o vyklizení, a to za 4 roky zpětně, aniž by předtím toto vyúčtování kdykoli požadovala. Soudy měly dále za prokázané, že stěžovatelka dlužila vedlejší účastnici nájemné za čtyři měsíce roku 2017, které však vedlejší účastnice nevymáhala. Souhrn těchto (a dalších) okolností byl podkladem pro označení podání žaloby za zjevné zneužití práva rozporného s dobrými mravy.
3. Stěžovatelka následně podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že výrokem I. odmítl dovolání, co do potvrzení zamítnutí žaloby o zaplacení pokuty a o splnění povinnosti vyúčtovat náklady a zálohy za rok 2014, jelikož za toto období je možnost požadovat vyúčtování již promlčena (body 10 až 13 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu).
4. Výrokem II. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu v rozsahu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o splnění povinnosti vyúčtovat náklady a zálohy za roky 2015-2017 a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že požadavek na řádné vyúčtování podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. může sice teoreticky být v rozporu s dobrými mravy či zjevným zneužitím práva, které nepožívá ochrany. Bude se však jednat jen o zcela mimořádné a výjimečné případy. Nejvyšší soud zhodnotil, že úvahy okresního a krajského soudu postačí k závěru o nemravnosti nároku na zaplacení pokuty. Nikoli však k závěru o nemravnosti požadavku na řádné vyúčtování. .
5. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu v tam uvedeném rozsahu. Jde o ty výroky, které se týkají zamítnutí žaloby o zaplacení pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti zmiňuje, že napadá I. výrok rozsudku Nejvyššího soudu celý, ale podle obsahu (odůvodnění) ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil, že brojí pouze proti části týkající se nepřiznání pokuty (pro rozpor s dobrými mravy), nikoli i proti zamítnutí požadavku na vyúčtování za rok 2014 (pro důvodně vznesenou námitku promlčení), které ani nenapadá ve vztahu k rozhodnutím krajského a okresního soudu Stěžovatelka argumentuje především tím, že zamítnutí žaloby o zaplacení pokuty je výsledkem nelogických a nepřezkoumatelných úvah, které vykazují znaky svévole.
V této souvislosti namítá porušení práva na spravedlivý proces a také nedostatečnou ochranu svého práva vlastnit majetek. Podstatou ústavní stížnosti je tak především nesouhlas se závěrem soudů o rozporu žaloby s dobrými mravy. Korektiv dobrých mravů byl podle stěžovatelky aplikován jednostranně k její tíži. Stěžovatelka argumentuje (jinými slovy), že se domáhá pouze toho, co jí plyne ze zákona, což nelze označit za rozporné s dobrými mravy.
6. Ústavní soud shledal, že jsou splněny veškeré procesní předpoklady řízení, neboť ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je rovněž přípustná; stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ohledně žaloby na splnění povinnosti vyúčtování za roky 2015-2017 sice řízení nadále probíhá, stěžovatelka však v petitu ústavní stížnosti správně vymezila výroky týkající se zaplacení pokuty, v jejichž rozsahu již byla věc pravomocně skončena.
7. Ústavní soud však po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud nemůže sloužit jako další instance v soustavě obecných soudů a nahrazovat jejich úvahy o skutkových okolnostech posuzovaných případů. Ve své ustálené judikatuře opakovaně uvádí, že pravomoc přezkoumat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy je v zásadě vyhrazena soudům obecným, pokud nedojde k porušení základních práv (viz nález ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15
a usnesení ze dne 19. června 2024
sp. zn. IV. ÚS 1320/24
).
8. Obecné soudy však v napadených rozhodnutích nikterak nevybočily z mezí ústavního pořádku. Závěr o rozporu požadavku na zaplacení pokuty s dobrými mravy nevykazoval znaky svévole. Soudy své závěry v tomto smyslu dostatečně odůvodnily a podpořily je mnohými specifickými skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Dle hodnocení Ústavního soudu je nelze označit za nelogické či nepřezkoumatelné, jak stěžovatelka namítá.
9. Že se okolnostem případu podrobně věnoval i Nejvyšší soud, plyne už z toho, že dovolání posuzoval meritorně jako přípustné, přičemž dospěl k závěru, že okolnosti případu postačí pro závěr o rozporu s dobrými mravy u zaplacení pokuty, ale nikoli u žaloby o splnění povinnosti vyúčtování. Z této Nejvyšším soudem provedené diferenciace dvou nároků je patrné, že se posuzovaným případem zabýval podrobně a dle Ústavního soudu též ústavně souladně.
10. Není rolí Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, aby přehodnocoval závěry obecných soudů ohledně toho, zda jeden z účastníků jednal, či nejednal v rozporu s dobrými mravy. Právě k tomu však stěžovatelka Ústavní soud fakticky vyzývá. Již z toho je patrné, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, jelikož v ní absentuje ústavněprávní rozměr.
11. Stěžovatelka navíc ve své ústavní stížnosti do velké míry pomíjí podstatu napadených výroků. V části III. ústavní stížnosti zčásti argumentuje k povinnosti vedlejší účastnice jako pronajímatelky poskytnout stěžovatelce vyúčtování. Stěžovatelka např. uvádí, že je nucena se poskytnutí vyúčtování složitě domáhat, ačkoli se z její strany jedná o legitimní požadavek plynoucí ze zákona. Stěžovatelka však přehlíží, že tato část sporu nadále před obecnými soudy probíhá (s výjimkou roku 2014, proti závěru o promlčení práva však stěžovatelka nijak nebrojí). Nejvyšší soud dal přitom navíc stěžovatelce v tomto směru fakticky za pravdu, když uvedl, že by zde musely být dány ještě mimořádnější okolnosti pro závěr o nemravnosti požadavku na vyúčtování (bod 20 a 21 rozsudku Nejvyššího soudu).
12. Zde posuzovaná ústavní stížnost se týká výhradně zaplacení pokuty. Ústavní soud však neshledává jako protiústavní, pokud obecné soudy z důvodu porušení dobrých mravů nepřiznaly povinnost vedlejší účastnice zaplatit pokutu. Ostatně sama stěžovatelka na str. 4 ústavní stížnosti uvádí, že důvodem podání žaloby (a tedy pro ni důležitým aspektem věci) nebylo získat finanční prostředky od vedlejší účastnice (a tedy domoci se zaplacení pokuty), ale potřeba získat vyúčtování. Následně však stěžovatelka uvádí, že za protiústavní považuje, že jí soudy odepřely nárok na zaplacení pokuty.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že korektiv dobrých mravů a jeho aplikace a výklad jsou problematikou podústavního práva, a vzhledem k absenci kvalifikovaných vad nenáleží jejich hodnocení Ústavnímu soudu.
14. Stěžovatelka dále samostatným podáním žádala náhradu nákladů zastoupení státem. Ústavní soud však této žádosti nevyhověl, a to z toho důvodu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, a nedošlo tak k naplnění zákonných předpokladů uvedených v § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu