Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. ledna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. P. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, č. j. 27 Co 337/2003-48, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 7. 2003, č. j. 9 C 726/2003-24, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)] napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Krajského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce, jímž soud ve formě předběžného opatření uložil stěžovateli povinnost zdržet se převodu, zatížení zástavním právem, věcným břemenem či jiným věcným právem nemovitostí - spoluvlastnického podílu ve výši 1/2 na domě na a pozemku - v katastrálním území Kouřim, zapsaných na LV u Katastrálního úřadu v Kolíně pro obec Kouřim.
Stěžovatel vůči napadeným rozhodnutím namítá, že pro vydání předběžného opatření nebyly splněny zákonné podmínky, že došlo k procesnímu pochybení, které má za následek nesprávné rozhodnutí a to pak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stěžovatel se domnívá, že v daném případě nebyla splněna ani jedna ze zákonných podmínek podle ust. § 102 o. s. ř. Žalobci podle stěžovatele předně neosvědčili potřebné skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen. Žalobci pouze tvrdí, že má stěžovatel údajně více závazků, které přesahují hodnotu jeho majetku, a podle stěžovatele nepravdivě konstatují a nijak nedokládají, že tuto skutečnost stěžovatel uznává.
V průběhu dalšího soudního řízení, ještě před jednáním ve věci samé, pak vyšla najevo skutečnost, že v této věci Okresní soud v Nymburce není místně příslušný, přičemž o této otázce dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Dále pak vyšlo najevo, že soudkyně Okresního soudu v Nymburce, která o vydání předběžného opatření rozhodla, je ze zákona vyloučena z projednávání a rozhodnutí v této věci. Tato soudkyně po dobu přes pět let vykonávala praxi advokátní koncipientky v kanceláři právního zástupce žalobců.
Stěžovatel je proto toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož mají účastníci řízení před soudem rovná práva, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který garantuje právo na zákonného soudce, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Po provedeném řízení a posouzení námitek, jež stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen. Ústavní soud tedy není ani další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů.
Ústavní soud proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, teprve zakládá porušení základního práva a svobody.
Jinými slovy, úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.
V daném případě stěžovatel uplatnil vůči rozhodnutím obecných soudů tři námitky, a to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přijetí předběžného opatření, že měl rozhodovat vyloučený soudce a soud, jenž není ve věci místně příslušný.
S ohledem na shora uvedené, je úkolem Ústavního soudu v daném případě toliko posoudit, zda aplikací či interpretací příslušných ustanovení o. s. ř. nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní soud se v dané věci seznámil s odůvodněním obou napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy těmito rozhodnutími základní práva stěžovatele nikterak neporušily, a to pokud jde o námitku stěžovatele stran naplnění zákonných podmínek vydání předběžného opatření. Oba soudy se v odůvodnění uspokojivě vypořádaly s tím, zda jsou v daném případě tyto podmínky splněny, a jejich závěry nikterak nesvědčí o tom, že by soudy postupovaly ve věci libovolně nebo že by se interpretace jednoduchého práva dostala do příkrého rozporu s principy spravedlivého rozhodování garantovanými především hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. V této části proto Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
K dalším námitkám (případné vyloučení soudce, místní nepříslušnost soudu k projednání věci) uplatněným stěžovatelem pak Ústavní soud podotýká, že stěžovatel má před podáním ústavní stížnosti jiné prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost jako prostředek ochrany základních práv a svobod je založena na principu subsidiarity. To znamená, že ústavní stížnost lze uplatnit pouze za situace, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud proto v dané fázi, v níž se věc před obecnými soudy nachází, není oprávněn rozhodovat o vyloučení soudce či místní nepříslušnosti soudu, a to ani za situace, kdy je ústavní stížností napadeno toliko pravomocné usnesení obecných soudů o předběžném opatření s tím, že o důvodech vyloučení se stěžovatel dozvěděl až po nabytí právní moci tohoto usnesení. Podle Ústavního soudu je nejprve na obecných soudech, aby na základě námitky vznesené stěžovatelem v příslušném řízení tyto skutečnosti posoudily a rozhodly. Navíc podle ust. § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může účastník řízení napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, žalobou pro zmatečnost, rozhodoval-li ve věci vyloučený soudce nebo přísedící. Ostatně samotný stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, že o těchto skutečnostech nebylo dosud obecnými soudy pravomocně rozhodnuto. Ústavní soud proto v této části posoudil podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný odmítl.
Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r. předseda senátu