Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2448/2023-570 ze dne 26. března 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 203/2022-444 ze dne 24. února 2023 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 17 C 156/2021-376 ze dne 28. března 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic s. p., sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se žalobou domáhali vyklizení konkrétně určených pozemků (v katastrálním území Dvorce u Bruntálu, Jelení u Bruntálu, Karlovec a Rázová) a zaplacení částky 100 000 Kč, in eventum zaplacení částky 100 000 Kč jako peněžité náhrady a určení, že stěžovatelka je vlastníkem sporných pozemků. Stěžovatelka tvrdí, že sporné pozemky vlastní, neboť je univerzální dědičkou původního vlastníka, knížete Františka Josefa II. z Lichtenštejnu. Stěžovatel uvádí, že mu k těmto pozemkům jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jejich vlastnictví stěžovatelkou.
2. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
3. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají, že není dostatečně odůvodněno a nevypořádává všechny jejich argumenty obsažené v dovolání. Dále pak namítají, že soudkyně Petra Kubáčová, jež byla členkou senátu Nejvyššího soudu, měla být vyloučena, neboť v minulosti jako soudkyně Krajského soudu v Praze rozhodovala ve skutkově a právně obdobných věcech stěžovatelů.
4. Další argumentaci směřující proti všem třem napadeným rozhodnutím není nutné rekapitulovat detailněji z dále uvedených důvodů. Postačí zde uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a že stěžovatelé současně namítají, že Nejvyšší soud porušil jejich právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i právo na zákonného soudce.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud od týchž stěžovatelů postupně obdržel řadu obdobných ústavních stížností, které závisely na srovnatelných skutkových skutečnostech a na vyřešení stejných právních otázek. Věc stěžovatelů vedená pod sp. zn. I. ÚS 1639/23
byla právě z toho důvodu postoupena plénu Ústavního soudu, které o ní rozhodlo zamítavým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/24
ze dne 3. dubna 2024.
7. Plénum Ústavního soudu se v tomto nálezu přihlásilo ke své dlouhodobě ustálené judikatuře, a to ve shodě se senátními rozhodnutími sp. zn. III. ÚS 2130/17
ze dne 10. července 2017 a
sp. zn. II. ÚS 657/22
ze dne 7. března 2022. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se odchylovat od zde vyslovených závěrů, které plně dopadají i na nyní projednávaný případ.
8. Všechny argumenty stěžovatelů předložené v předchozí ústavní stížnosti (chybějícího přezkumu v plné jurisdikci, tvrzené nicotnosti konfiskačního výměru, nemožnosti zpochybnění konfiskace, porušení práva na zákonného soudce, chybného posouzení imunity státu, zásahu do osobnostních práv či porušení legitimní očekávání), které stěžovatelé zopakovali i v nynější věci, Ústavní soud posoudil jako nedůvodné. Tímto závěrem, jakožto právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu, je Ústavní soud vázán i v nynější věci (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud současně neshledal důvody pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností a bez potřeby intabulace nabytím účinnosti dekretu dne 23. června 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, v případě potřeby nebo na návrh deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Jejich závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem. Civilním soudům přitom nepříslušelo a nepřísluší je zpochybňovat či přezkoumávat.
10. Ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
tak civilní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl František Josef II. kategorizován. Námitky, že konfiskační výměr je nicotný, nejsou důvodné a vzhledem ke konstrukci dekretu ani relevantní. Navíc je třeba mít obecně na vědomí účinky plynutí času v kontextu restitučního zákonodárství (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005).
11. Ústavní soud dále zdůraznil, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze zpětně posuzovat z hlediska současných právních standardů, neboť byly konfiskovány před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy. Stěžovatelé současně nemohou dovozovat legitimní očekávání nebo držbu ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak nepřisvědčil tvrzením, že soudy porušily právo stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinný život.
12. Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní posuzované věci totožné. Ústavní soud proto následuje své výše nastíněné závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24
.
13. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je odůvodněno stručně, to však odpovídá tomu, že podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu v odůvodnění usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání, postačí stručně uvést důvody, které k odmítnutí vedly. V nynější věci navíc Nejvyšší soud rozhodoval v situaci, kdy již v minulosti vydal řadu rozhodnutí v jiných věcech týchž stěžovatelů, které byly skutkově i právně obdobné, a proto mohl na tato, podrobněji odůvodněná, rozhodnutí odkázat.
14. Nejvyšší soud v bodě 10 napadeného usnesení uvedl, že ohledně dalších otázek předložených v dovolání stěžovatelé řádně nevymezili důvody přípustnosti dovolání, avšak i v případě, že by tak učinili, šlo o námitky, s nimiž se již soudy vypořádaly v rozhodnutích, na která Nejvyšší soud odkázal. Za těchto okolností nepovažoval Ústavní soud za nutné posuzovat, zda dovolání stěžovatelů bylo v tomto rozsahu vadné či nikoliv, neboť odlišné posouzení těchto otázek nemohlo mít vliv na důvodnost dovolání.
15. Rozhodnutí krajského soudu totiž bylo založeno na právním názoru, že stěžovatelům chybí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví (§ 80 občanského soudního řádu), a nejsou-li vlastníky, nemohou být úspěšní ani ohledně nároků na vyklizení nemovitostí či výplatu kompenzace za užívání těchto nemovitostí. Základní nosné důvody pro hodnocení krajského soudu byly, že nemovitosti byly v roce 1945 předmětem konfiskace a podáním určovací žaloby nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Tyto závěry ze shora uvedených důvodů obstály. Proto svým postupem Nejvyšší soud neporušil právo stěžovatelů na přístup k soudu.
16. Námitka podjatosti vůči soudkyni Nejvyššího soudu Petře Kubáčové, která v minulosti rozhodovala obdobnou věc u krajského soudu, přitom není důvodná. Nejvyšší soud zde plně následoval svou dřívější judikaturu v těchto věcech a okolnosti případu nezavdávají pochybnosti o nepodjatosti této soudkyně v subjektivním ani objektivním smyslu.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu