Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. P. C., zast. Mgr. Jitkou Logesovou, advokátkou, sídlem Na Příkopě 19, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.3.2008, č.j. 5 Cmo 78/2008-1190, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2008, č.j. 50 Cm 76/2008, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006-1070, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem krajského soudu a vrchního soudu - díky ústavně konformní interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení o vymezení účastníků občanského soudního řízení (viz tzv. tři definice - § 90 až 94 obč. soudního řádu) a připuštění vedlejší intervence pouze ve sporech mezi žalobcem a žalovaným - nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo. Ústavní soud souhlasí se závěrem vrchního soudu, že stěžovatel by byl účastníkem řízení podle § 200e obč. soudního řádu, pokud by v něm bylo jednáno o jeho právech a povinnostech, a dodává, že v řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady takovou osobou není ani člen statutárního orgánu společnosti. Stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 131/2000 (bod. IV. ústavní stížnosti) nepovažuje Ústavní soud za korektní, neboť z obsahu usnesení vyplývá, že v této věci se Nejvyšší soud připouštěním účasti vedlejšího účastníka nezabýval, neboť proti němu dovolatelka nebrojila. Také k argumentaci ohledně hlavního účastenství (čl. VII. ústavní stížnosti) Ústavní soud nepřihlédl, neboť se týká věci vedené pod sp.zn.
I. ÚS 1603/08
.
Ke způsobu rozhodnutí o podaném návrhu Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu bude rozhodovat meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem k poznatku, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, lze-li ji bez dalšího odmítnout. K tomu Ústavní soud výslovně dodává, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu