Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní korporace Faster CZ spol. s r. o., sídlem Jarní 1064/44g, Brno, zastoupené Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 802/2024-158 ze dne 25. 3. 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 31/2023-146 ze dne 9. 11. 2023 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 116 C 167/2021-112 ze dne 20. 9. 2022 ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu č. j. 116 C 167/2021-131 ze dne 4. 7. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. arch. Martiny Příkazské, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Městský soud v Brně („nalézací soud“) napadeným rozsudkem určil, že věcné břemeno chůze a cesty zřízené ve prospěch pozemku stěžovatelky na pozemcích vedlejší účastnice nevázne (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Napadeným doplňujícím rozsudkem zamítl žalobu vedlejší účastnice, aby bylo určeno, že věcné břemeno chůze a cesty bylo promlčeno (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Krajský soud v Brně („odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I tak, že žaloba, aby bylo určeno, že věcné břemeno na tam specifikovaných pozemcích nevázne, se zamítá (výrok I), dále změnil doplňující rozsudek nalézacího soudu ve výroku I tak, že se určuje, že věcné břemeno chůze a cesty bylo promlčeno (výroku II) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
4. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud nesprávně a formalisticky odmítl její dovolání jako vadné, přestože obsahovalo nezbytné vymezení předpokladů přípustnosti. Konkrétně vznesla otázku dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou, zda jednání vedlejší účastnice – spočívající ve vznesení námitky promlčení věcného břemene v projednávané určovací žalobě – je poctivé a v souladu s dobrými mravy, a to při existenci konkrétních skutkových okolností, které dále specifikuje. Z obsahu dovolání rovněž vyplýval dovolací důvod, neboť stěžovatelka brojila proti nesprávnému právnímu závěru odvolacího soudu o promlčení věcného břemene. Nalézacímu soudu stěžovatelka vytýká, že řádně nevypořádal její námitku rozporu s dobrými mravy. Dále stěžovatelka namítá pochybení soudů při hodnocení důkazů a extrémní rozpor mezi právními závěry a skutkovými zjištěními.
5. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma rozsudku i doplňujícího rozsudku nalézacího soudu, které byly změněny rozsudkem odvolacího soudu, neboť Ústavní soud nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu § 75 téhož zákona.
6. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jednak pro vadu spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, a dále pro vadu spočívající v nevymezení důvodu dovolání. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) přijal Ústavní soud závěr, že neobsahuje-li dovolání (kromě jiného) vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně uzavřel, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
7. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí. V části směřující proti rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
8. Ústavní soud konfrontoval dovolání stěžovatelky (které si za tímto účelem vyžádal) s usnesením Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavněprávními vadami netrpí. Lze dát stěžovatelce částečně za pravdu v tom, že důvod dovolání alespoň v obrysech uvedla (byť její dovolání je z podstatné části nekoherentní polemikou se skutkovými zjištěními) – konkrétně nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že výkon práva vedlejší účastnice (podání žaloby na určení, že věcné břemeno bylo promlčeno) nebyl v rozporu s dobrými mravy.
9. Podle Ústavního soudu nelze vždy považovat za vadu, uvede-li dovolatel v dovolání více různých předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř., které si navzájem konkurují, jak předestřel Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Není pochyb, že jednotlivé případy přípustnosti dovolání se navzájem vylučují. Využije-li však dovolatel vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, neporušuje tím požadavek, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jen jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2659/20 ze dne 23. 3. 2021 (N 59/105 SbNU 163) či nález sp. zn. III. ÚS 3085/23 ze dne 3. 4. 2024, bod 17; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
10. Za stěžejní považuje Ústavní soud to, že stěžovatelka řádně nevymezila způsobilou otázku hmotného či procesního práva, neboť žádná z obsahu dovolání neplyne, ani při jeho „vstřícném“ výkladu. Za způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti nelze považovat, předestře-li stěžovatelka konkrétní skutkové okolnosti věci, z nichž má vyplývat, že jednání vedlejší účastnice bylo nepoctivé a rozporné s dobrými mravy a následně svůj náhled prezentuje jako otázku hmotného práva, která nebyla doposud řešena. Protože Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem odůvodnil, že stěžovatelčino dovolání neobsahovalo řádně vymezení předpokladů přípustnosti, a proto jej odmítl pro vady, o porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nejde. Nejvyššímu soudu nelze vytýkat ani přepjatý formalismus.
11. Zbývající argumentací se Ústavní soud nezabýval, neboť směřuje proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu, vůči nimž není ústavní stížnost přípustná, a Ústavní soud není k jejímu projednání v této části příslušný.
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu