Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Parasky, soudního exekutora se sídlem Exekutorský úřad Most, Budovatelů 2957/108, zastoupeného Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem Praha 2, Belgická 38, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3.2011, čj. 25 Co 528/2010 - 84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. II. ÚS 45/94
: in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1, č. 5, Praha 1995). Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. I kdyby Ústavní soud s rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby jejich jednotlivé závěry, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by napadené rozhodnutí mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv stěžovatele, případně pokud by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, popřípadě pokud by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nebo pokud by se jednalo o rozhodnutí mající povahu svévole.
V předmětné věci však zjevně k takovému pochybení nedošlo, neboť odvolací soud srozumitelně uvedl, že zavinění oprávněných na zastavení exekuce by bylo možno předpokládat pouze pokud by nerespektovali požadavek náležité opatrnosti při podávání návrhu na nařízení exekuce. To jim nelze v tomto případě vytýkat, protože pochybení v doložce právní moci bylo způsobeno Okresním soudem v Hradci Králové. Oprávnění jednali v důvěře v tento úkon jako úkon veřejné moci a zavinění zastavení exekuce jim tak nelze přičítat.
Ústavní soud se ve svém stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi její náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce, jak tvrdí stěžovatel, a uvedl, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž jej nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny jeho nároky, není protiústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Citované stanovisko odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (usnesení
sp. zn. I. ÚS 9/06
,
II. ÚS 254/06
), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků. V souladu s ustanovením § 23 zákona o Ústavním soudu je citovaným stanoviskem I. senát, projednávající tuto ústavní stížnost, vázán.
Ústavní soud proto uzavírá, že skutečnost, že odvolací soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti nezakládá. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné, přesvědčivé a z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatele zjevně nedošlo, proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu