Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D. N., advokátky, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2010, čj. 12 Co 146/2010 - 161, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 1. 2010, čj. 13 C 342/2005 - 153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka, jako advokátka ustanovená soudem žalobkyni, vyúčtovala u obecných soudů na odměně a náhradě hotových výdajů 113.323,- Kč. Hodnotu úkonu právní pomoci určila podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále "advokátní tarif"), z ceny věcí vylučovaných z výkonu rozhodnutí v době započetí jejího výkonu právní služby, ohodnocených znaleckým posudkem na částku 495.131,- Kč. Pokud advokátní tarif stanovuje principy tzv. mimosmluvní odměny advokáta, pak u řízení, jejichž předmětem je penězi ocenitelná věc, je třeba postupovat podle § 7 a § 8 odst. 1 tohoto tarifu. Závěr obecných soudů o tom, že jde o věc, kterou lze ocenit jen s nepoměrnými obtížemi (za situace, kdy byl součástí spisu znalecký posudek), je postupem, kterým zasáhly do jejího práva na legitimní očekávání nabytí majetku. Na podporu svých tvrzení odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 763/05
, ze dne 1. 4. 2006.
Je proto výlučnou doménou obecných soudů rozhodovat o nákladech řízení, jejichž součástí jsou i náklady právního zastoupení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé takové jednotlivé rozhodnutí, s výjimkou případů, kde došlo k procesnímu excesu, který nemá povahu běžného porušení podústavního práva (srov. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 607/04
, ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325) či
I. ÚS 142/06
, ze dne 26. 10. 2006).
Meritem ústavní stížnosti je nesouhlas s výší přiznané odměny za právní zastoupení s tím, že měla být stanovena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoli podle § 9 odst.1, jak učinily obecné soudy. V souladu se svou ustálenou judikaturou se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy neaplikovaly příslušné normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně právně chráněným účelem a zda napadenými rozhodnutími nezasáhly do shora uvedených základních práv stěžovatelky, zejména do práva na legitimní očekávání, požívající ochrany jako integrální součásti majetkových práv.
Podle § 137 odst. 2 OSŘ k nákladům řízení patří i odměna za zastupování, je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. Podle § 140 odst. 2 OSŘ, byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V posuzované věci je určující, zda při určení odměny stěžovatelky měly obecné soudy vycházet z hodnoty věcí, navržených k vyloučení. Řízení o vylučovací žalobě je v podstatě sporem určovacím o tom, zda budou uvedené věci vyloučeny z výkonu rozhodnutí. Důvodem vylučovací žaloby je tedy takové právo třetí osoby, zpravidla právo vlastnické, které nepřipouští výkon rozhodnutí. K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, přitom patří, aby osoba, která se ho domáhá, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které její zařazení vylučovalo, svědčí jí. Cena věci nemá v této věci určující úlohu, rozhodující je její popis ve smyslu přesné individualizace.
Obecné soudy nepochybily, pokud odměnu stěžovatelky určily bez ohledu na znalecký posudek (vyhotovený již 14. 5. 1991). Ten totiž nebyl pro řízení o vyloučení věcí nutný a jeho "důkazní hodnota" spočívala snad jen v popisu věcí, které tvořily předmět sporu. Pokud při výpočtu odměny postupovaly odlišně od přesvědčení stěžovatelky a své právní závěry přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
Stejné argumenty jako v ústavní stížnosti stěžovatelka přinesla již v rámci své stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, přičemž Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, se s nimi vyrovnal způsobem, který ústavněprávní nedostatky nevykazuje. Stačí tedy odkázat na adekvátní a srozumitelné odůvodnění jeho rozhodnutí a je zbytečné rozebírat podstatu stěžovatelčiny polemiky se závěry obecných soudů, pokud jejich postupem nedošlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.
Stěžovatelkou citované rozhodnutí Ústavního soudu,
sp. zn. IV. ÚS 763/05
, ze dne 1. 4. 2006, pak na její věc zjevně nedopadá, neboť se týká aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů, při určení odměny advokáta ustanoveného soudem.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Naděžda Řeháčková