Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Vavrečkové, zastoupené Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem Jeseník, Krameriova 503/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2013, č.j. 33 Cdo 323/2013-167, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 8. 2012, č.j. 69 Co 378/2012-138, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatelka se s uvedenými závěry soudu prvního stupně neztotožnila a proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolala ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Ten její odvolání neshledal důvodným a stěžovatelkou napadené výroky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. 2. 2013, č.j. 33 Cdo 323/2013-167, tak, že dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, když přípustnost dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád"), nebyla ve věci dána a přípustnost dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu dovolací soud neshledal, neboť nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní právní význam.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že v posuzovaném případě k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Stěžovatelka ve svém návrhu především namítala, že do jejích ústavně garantovaných práv bylo zasaženo tím, že odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v jedné části nepřezkoumával, ale de facto o něm "prvostupňově" rozhodl, a to navíc v otázce, která je otázkou neprávní a k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí. Odvolací soud totiž dle názoru stěžovatelky chybně uzavřel, že vada, která se na předmětném vozidle vyskytovala i poté, co vozidlo - údajně opravené - předal stěžovatelce znalec, je vadou jinou než tou, kterou mělo vozidlo v době, kdy jej stěžovatelka od vedlejšího účastníka zakoupila. Soud prvního stupně se dle tvrzení stěžovatelky touto vadou nikterak nezabýval, projevy této vady ignoroval a neučinil o nich žádný závěr. Za tohoto stavu potom bylo dle tvrzení stěžovatelky nesprávné, pokud odvolací soud sám usoudil, že tato vada je vadou jinou, než jakou mělo vozidlo v době, kdy jej stěžovatelka od vedlejšího účastníka koupila.
7. S tímto tvrzením stěžovatelky se však Ústavní soud neztotožnil. Není totiž pravdou, že by se soud prvního stupně touto vadou ve svém rozhodnutí nezabýval, jak stěžovatelka uvádí. Z rozsudku soudu prvního stupně naopak zcela zřejmě vyplývá, že závada, pro kterou bylo předmětné vozidlo i po provedení opravy těsnění hlav motoru nepojízdným, byla způsobena prasknutím výměníku, což bylo dle názoru soudu prvního stupně prokázáno výpověďmi pracovníků obchodní společnosti AUTO - BPK s.r.o., kteří vozidlo k žádosti stěžovatelky diagnostikovali (viz str. 5, 7 - 9 rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 4. 11. 2011, č.j. 4 C 30/2009-97). Za popsaného stavu tak není možné dovodit, že by stěžovatelce bylo upřeno právo na přezkum, k němuž mělo dle tvrzení stěžovatelky dojít tím, že odvolací soud učinil skutkový závěr o otázce, o níž by chyběl závěr soudu prvního stupně. Vzhledem k uvedenému tak v řízení nedošlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení, která ani v občanskoprávním řízení ústavně garantována není (srov. usnesení ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 90/10 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Odmítnout je třeba i druhou námitku stěžovatelky, dle níž bylo její právo na spravedlivý proces porušeno rovněž postupem dovolacího soudu, který se řádně nezabýval obsahem jejího dovolání a s jejími námitkami se vypořádal pouze obecnými konstatováními, když se věcně nevypořádal s podstatou ani jedné z námitek stěžovatelky a odbyl stěžovatelku pouhým konstatováním, že brojí toliko proti skutkovým zjištěním, což v případě stěžovatelčina dovolání nebylo dle názoru dovolacího soudu přípustné. S tímto tvrzením dovolacího soudu se však stěžovatelka neztotožnila, neboť jak uvedla ve své ústavní stížnosti, podala dovolání z důvodu, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, nikoli z důvodu vymezeného v § 241a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2012, jak ve svém rozhodnutí uvedl dovolací soud. K této námitce stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že v případě, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že podané dovolání není přípustné, podané dovolání odmítne, aniž by byl oprávněn posuzovat věcnou správnost napadeného rozhodnutí či bezvadnost postupu soudů nižších stupňů. Je však třeba, aby podrobně vysvětlil, z jakého důvodu není dovolání přípustné. To však Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu učinil, když zcela jasný, logickým a přesvědčivým způsobem vymezil důvody, pro které není dovolání stěžovatelky přípustné.
Za popsaného stavu věci je tak otázka, jaké dovolací důvody stěžovatelka v rámci podaného dovolání uplatňovala, zcela irelevantní, neboť tato otázka nemůže nijak ovlivnit posouzení přípustnosti podaného dovolání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2013
Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu