Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Davida Foršta, zastoupeného Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 1320, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 64 INS 19778/2022-A-20 ze dne 19. 4. 2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené usnesení, kterým Krajský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") zjistil úpadek dlužnice L. K. a povolil řešení jejího úpadku oddlužením. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel toto požaduje z důvodu absence řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí.
2. Stěžovatel podal insolvenčnímu soudu ještě před vydáním napadeného rozhodnutí podnět, v němž namítal, že dlužnice insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, a vymezil, v čem lze její jednání chápat jako nepoctivé. Insolvenční soud se ovšem se závěry stěžovatele neztotožnil a rozhodl o povolení oddlužení. Dle názoru stěžovatele se však soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, přestože mají vztah k projednávané věci a pro rozhodnutí jsou zásadní. V odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž insolvenční soud bez dalšího toliko konstatoval, že v postupu dlužnice nepoctivý záměr neshledal.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Ústavní soud předně připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod.
5. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je proto možné podat až jako krajní prostředek ochrany práva, kdy již případná protiústavnost není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky před správními či soudními orgány, které jsou stěžovatelům k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by byly předtím vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů a narušit zásadu dělby kompetencí (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
6. V konkrétní věci bylo zahájeno insolvenční řízení dlužnice, a to na základě jejího insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení. V napadeném usnesení insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a po přezkoumání posledně zmíněných návrhů povolil řešení jejího úpadku oddlužením.
7. Rozhodnutím o úpadku soud konstatuje, zda bylo osvědčením nebo dokázáním zjištěno, že je dlužník v úpadku, popřípadě že mu úpadek hrozí. Rozhodnutím o povolení oddlužení pak soud konstatuje to, že podaný návrh na povolení oddlužení je zásadně formálně správný a že soud neshledal naplnění žádného z důvodů pro jeho zamítnutí. Rozhodnutí o povolení oddlužení může soud vydat samostatně, nebo jej spojit s rozhodnutím o úpadku. Přestože rozhodnutí o povolení oddlužení s sebou nese mnohé účinky významné pro další průběh insolvenčního řízení, je nutné doplnit, že pro uskutečnění samotného oddlužení musí soud dále rozhodnout, zda oddlužení schvaluje, či nikoli. Teprve rozhodnutím o schválení oddlužení dochází k zahájení samotného procesu oddlužení, jehož výsledkem může být splnění oddlužení a přiznání osvobození od placení pohledávek.
8. Rozhodnutí o povolení oddlužení je proto ve vztahu k rozhodnutí o schválení oddlužení svojí povahou procesním "mezistupněm", a snad i proto jej nelze (až na výjimky) napadnout odvoláním [srov. Erbsová, H. § 397 (Rozhodnutí o povolení oddlužení). In: Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1454; či usnesení sp. zn. III. ÚS 1427/11 ze dne 15. 9. 2011].
9. Soud přitom není během rozhodování o povolení oddlužení závislý na případném odmítavém stanovisku jednotlivých věřitelů či skupin věřitelů. V jistém slova smyslu tedy může být oddlužení věřitelům vnuceno. Nicméně věřitelé mají zásadní vliv v následujícím průběhu řízení, čímž dochází ke kompenzaci jejich zhoršeného postavení ve fázi zjištění úpadku a povolení oddlužení.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jsou věřitelé procesně aktivní, mají v následujících fázích insolvenčního řízení různé procesní prostředky, kterými mohou průběh řízení zásadně ovlivnit. Mohou podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení. Nicméně ještě předtím mohou za podmínek stanovených § 403 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "IZ") namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Dále jsou věřitelé oprávněni podat námitky dle § 398a odst. 4 IZ proti zprávě o přezkumu a zprávě pro oddlužení. O těchto námitkách soud rozhodne samostatným usnesením nebo nejpozději v rozhodnutí o schválení, či neschválení oddlužení, přičemž vyhovění námitkám věřitelů může vést k neschválení oddlužení, nebo k zastavení insolvenčního řízení.
11. Vzhledem k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že zákon věřitelům poskytuje několik způsobů, jak se mohou efektivně domáhat ochrany svých práv. Konečně v těchto případech již zákon klade na soudy požadavek řádného odůvodnění. Proto ačkoli proti v záhlaví napadenému rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek, při posuzování otázky přípustnosti ústavní stížnosti nutno vzít v úvahu zákonnou úpravu insolvenčního řízení jako celku. U rozhodnutí, kterým nedochází ke skončení řízení, je v tomto ohledu určující, zda se ten, kdo tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, může účinně domáhat jejich ochrany v dalších fázích tohoto řízení. Pakliže tomu tak je, je třeba přezkum takovéhoto rozhodnutí považovat za předčasný (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1598/21 ze dne 28. 7. 2021).
12. S přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nemůže Ústavní soud za daných okolností přezkoumávat ústavnost napadeného rozhodnutí, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práv v insolvenčním řízení připouští. Zároveň pokud by byly námitky stěžovatele vtělené do ústavní stížnosti posouzeny Ústavním soudem dříve, než o nich rozhodne insolvenční soud či než se se závěry insolvenčního soudu případně vypořádá odvolací soud v rámci přezkumu usnesení o schválení oddlužení, mohlo by se ze strany Ústavního soudu jednat o nepřípustný zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji soudce zpravodaj odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. srpna 2023
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj