Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky ZO ČSOP Dolní Roblín, sídlem Dolní Roblín 3, Mořina, zastoupené JUDr. Petrem Svobodou, Ph.D., advokátem, sídlem Aranžérská 166, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 7 As 347/2024-41, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva životního prostředí a Ing. Jana Kolmana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí, kterým podle ní bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatelka se jako environmentální spolek přihlásila do řízení, které se týkalo udělení výjimky dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Konkrétně se jednalo o výjimku ze zákazu vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace [§ 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny], o kterou požádal majitel pozemku (dále jen "žadatel"). Předmětem sporu mezi správními orgány a stěžovatelkou se stala maringotka žadatele, umístěná na pozemku v CHKO Český kras, která sloužila jako včelín.
3. Výjimku žadateli udělila Agentura ochrany přírody a krajiny (dále jen "agentura") rozhodnutím ze dne 9. 5. 2023 č. j. SR/2289/SC/2022-10. Stěžovatelka se proti rozhodnutí agentury odvolala. Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 15. 3. 2024 č. j. MZP/2024/210/1029 změnilo identifikaci žadatele a ve zbytku rozhodnutí agentury potvrdilo. Rozhodnutí ministerstva napadla stěžovatelka ve správním soudnictví u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6. 12. 2024 č. j. 3 A 34/2024-77. Kasační stížnost, kterou proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka, zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2025 č. j. 7 As 347/2024-41. Tento rozsudek nyní napadá stěžovatelka ústavní stížností.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že závěry Nejvyššího správního soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy, doslovným textem i celkovým kontextem odůvodnění rozhodnutí agentury i ministerstva a také s textem rozhodujícího ustanovení 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, které oba správní orgány i obecné soudy na danou věc aplikovaly.
5. Podle stěžovatelky je závěr Nejvyššího správního soudu, že maringotku je možné považovat za obytný přívěs, v rozporu s tím, že Městský úřad v Berouně posuzoval maringotku jako věc plnící funkci stavby [odkázala přitom na oznámení o zahájení správního řízení o dodatečném povolení stavby včelín (maringotka), oplocení, WC a rozhodnutí o dodatečném povolení této stavby]. Nejvyšší správní soud tak rozhodl absurdně a v extrémním rozporu s prokázaným skutkovým stavem.
6. Závěr Nejvyššího správního soudu, že pro rozhodování o udělení výjimky byl účel maringotky, tj. chov včel, zcela irelevantní, je podle stěžovatelky ve zjevném a přímém rozporu s ustanovením § 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. To se totiž týká právě obytného přívěsu, účel maringotky je tak podle stěžovatelky rozhodující.
7. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle kterého správní orgány při posouzení věci přihlédly i k jiným činnostem, které žadatel o výjimku prováděl na svém pozemku. Tento závěr je podle stěžovatelky v rozporu s odůvodněním rozhodnutí agentury a ministerstva. Stěžovatelka také považuje za vnitřně rozporný závěr Nejvyššího správního soudu, že pozemek je ze všech stran obestavěn zástavbou, ale zároveň je jeden ze sousedních pozemků zcela nezastavěný. Podle stěžovatelky se jedná o okrajovou plochu, na které dochází k postupnému "salámovému odřezávání" okrajových přírodních ploch a rozlézání zástavby v CHKO Český kras.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho rolí není kontrola správnosti aplikace podústavního práva. Stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti se však pohybuje téměř výlučně na úrovni podústavního práva a v zásadě opakuje námitky uplatněné a vypořádané již v řízení před obecnými soudy.
10. V nyní posuzovaném případu Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů spočívající v ústavně relevantních vadách, které namítala stěžovatelka, tedy že závěry Nejvyššího správního soudu jsou v extrémním rozporu se zákonem, provedenými důkazy a odůvodněním rozhodnutí správních orgánů, a proto zasahují do jejích ústavně zaručených práv. Nejvyšší správní soud při rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Nejvyšší správní soud na základě existující judikatury podrobně a srozumitelně odůvodnil své závěry, včetně toho, že správní orgány i Městský soud v Praze rozhodovaly s plnou oporou v právní úpravě a správním spisu.
11. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by odlišné označení maringotky v různých instancích (jako obytného přívěsu a jako věci plnící funkci stavby) zakládalo porušení práva na spravedlivý proces nebo práva na příznivé životní prostředí. K tomu Ústavní soud uvádí, že posouzení jedné faktické situace z hlediska dvou různých předpisů je v právu poměrně běžnou situací, se kterou se automaticky nepojí porušení ústavně zaručených práv. Do těchto práv Nejvyšší správní soud nezasáhl ani svým závěrem, že účel užívání maringotky je pro posouzení možnosti udělit předmětnou výjimku irelevantní.
Nejvyšší správní soud správně uvádí, že pro udělení výjimky je rozhodné, zda je naplněn některý ze zákonných důvodů. Porušení základních práv v projednávané věci nezakládá ani fakt, že se správní orgány v souladu se zákonem řídily rozsahem žádosti (tedy nepřezkoumávaly v řízení o udělení konkrétní výjimky i další činnost žadatele na pozemku) a správní soudy jim tento postup nevytkly. Nepřípustným zásahem do ústavně zaručených práv pak není ani tvrzení Nejvyššího správního soudu, že je pozemek ze všech stran obestavěn zástavbou.
V dané situaci na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že jeden ze sousedních pozemků je nezastavěný a jeho cíp má společnou hranici s pozemkem, na kterém je umístěna maringotka.
12. Je skutečností, že "rozlézání" zástavby (tzv. urban sprawl) na okrajích chráněných a environmentálně cenných lokalit, je jedním z nebezpečí, kterým tyto lokality čelí. Je však na správních orgánech a případně správních soudech (v rámci soudního přezkumu), aby zajistily, že tento jev nepřekročí meze zákona. Ústavní soud může zasáhnout pouze v excesivních případech, ve kterých dojde k porušení ústavně zaručených práv.
13. Nejvyšší správní soud při rozhodování tedy neporušil stěžovatelkou uvedená základní práva. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu