Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Jiřího Berouška a Ing. Lucie Berouškové, právně zastoupených JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, sídlem 1. máje 398, Třinec, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2025 č. j. 16 Co 35/2025-370 a výroku II usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2024 č. j. 57 C 352/2017-357, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Petra Hakla a Miroslavy Haklové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí či označených výroků, a to s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé po vedlejších účastnících domáhali povinnosti zdržet se spadu a vnikání částí kůry, větví a listí z bříz bělokorých rostoucích na pozemku vedlejších účastníků na pozemky stěžovatelů. V průběhu řízení však vzali žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že došlo k pokácení jedné ze čtyř bříz, což vedlo ke snížení místním poměrům nepřiměřené míry imisí na pozemek stěžovatelů na míru přiměřenou místním poměrům a žaloba ztratila opodstatnění. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 22.
11. 2024 č. j. 57 C 352/2017-357 rozhodl o zastavení řízení (výrok I) a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť nebylo možno stanovit míru zavinění stran na zastavení řízení (výrok II). Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil výrok II. z usnesení okresního soudu a taktéž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že nelze zjistit jednoznačné zavinění konkrétního účastníka na zastavení řízení.
Stěžovatelé se domáhali omezení imisí a dosáhli omezení z jedné břízy (byť 100 %, neboť byla skácena). Pouze v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět pro chování vedlejších účastníků. Ve zbývající části není zřejmé, zda imisemi za stromů jsou stěžovatelé stále obtěžováni nad míru přiměřenou místním poměrům. Vedlejší účastníci na druhé straně tím, že skáceli jednu břízu, nevratně změnili množství imisí vnikajících na pozemek stěžovatelů, že již ani znalecky nelze nezpochybnitelně zjistit, že stěžovatelé byli imisemi ze čtyř bříz obtěžováni nad míru přiměřenou místním poměrům.
3. Proti výroku II usnesení okresního soudu a proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž tvrdí, že krajský soud pochybil, když spad imisí na pozemek stěžovatelů vztáhnul k jednomu stromu, ač je zcela zřejmé, že žaloba byla podávána za stavu, kdy ke spadu imisí na jejich pozemek docházelo ze 4 stromů. Ořez stromů je třeba hodnotit jako výsledek aktivního chování vedlejších účastníků a jim přičíst k tíži, že byla žaloba vzata zpět.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Problematikou nákladů řízení se Ústavní soud zabýval v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde uvedl, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
6. Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti nepředložili žádné argumenty, na základě kterých by bylo možné dojít k závěru, že v jejich věci jsou dány mimořádné okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny natolik významnou, aby ji Ústavní soud podrobil meritornímu přezkumu. Ani Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí jakkoli zasahovala do podstaty a smyslu některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě jen pokračují v argumentaci, kterou přednesli již před krajským soudem, a se kterou se krajský soud náležitě vypořádal. Na jeho rozhodnutí týkající se výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků lze plně odkázat.
7. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud stížnost v souladu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu