Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Gabriely Kůsové, zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem Sukova 1260, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 212/2022-826 ze dne 29. 3. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 21/2021-726 ze dne 24. 8. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 55 Cm 23/2016-582 ze dne 20. 11. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se před obecnými soudy bránila proti směnečnému platebnímu rozkazu, který vydal a následně napadeným rozsudkem ponechal v platnosti Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit směnečný dluh ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, neboť měl za prokázané, že stěžovatelka vystavila směnku vlastní, v níž se na řad NATUR HOUSE s.r.o. zavázala zaplatit předmětnou částku. Stěžovatelka uplatnila především dvě námitky - (1) že podpis na směnce není jejím podpisem a (2) absenci kauzy směnky. Na základě tří znaleckých posudků ohledně pravosti podpisu, výslechů svědků a listinných důkazů však krajský soud konstatoval, že ohledně první námitky protistrana udržela důkazní břemeno, zatímco v druhém případě toto důkazní břemeno stěžovatelka neunesla.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu a Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu mu stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, brojila pouze proti skutkovým závěrům a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud konstatoval, že krajský i vrchní soud plně respektovaly ustálenou judikaturu, a to co do teorie důkazního břemene, nedostatku kauzy i hodnocení důkazů.
3. Stěžovatelka podala proti všem rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, protože jimi mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá, že obecné soudy neprovedly ohledně otázky pravosti podpisu jí navrhovaný důkaz vlastním znaleckým posudkem. Vedle toho považuje skutkové závěry krajského soudu za nepochopitelné až ohromující, neboť jsou v extrémním rozporu se všemi v řízení najevo vyšlými skutečnostmi. To rozsudek krajského soudu, aprobovaný instančně nadřízenými soudy, činí podle stěžovatelky nepředvídatelným a protiústavním.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Rolí Ústavního soudu tak není přezkoumávat každý jednotlivý aspekt vedení řízení či zjišťování a hodnocení skutkového stavu. Pro Ústavní soud je pouze podstatné, zda řízení jako celek lze považovat za spravedlivé a neodporující procesním garancím plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), bod 41; usnesení sp. zn. III. ÚS 1270/23 ze dne 20. 6. 2023, body 10-11; či usnesení sp. zn. III. ÚS 2461/15 ze dne 8. 10. 2015].
5. Nic však nenasvědčuje tomu, že by řízení v projednávané věci tížily vady, které by měly za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ačkoliv se stěžovatelka na téměř 30 stranách své ústavní stížnosti snaží dát své věci ústavněprávní rozměr a používá pro to velmi silná slova, její argumentace ve své podstatě zůstává v rovině polemiky se závěry obecných soudů ohledně provádění a hodnocení důkazů, jakož i o rozložení důkazního břemene.
6. Ačkoliv lze souhlasit se stěžovatelkou, že opomenutý důkaz, libovůle nebo skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy vedou k porušení práva na spravedlivý proces, k ničemu takovému v této věci nedošlo. Hlavní námitky stěžovatelky obecné soudy podrobně posoudily, provedly poměrně rozsáhlé dokazování a jejich závěry se jeví jako logické a srozumitelné, mají oporu v provedeném dokazování a respektují ustálenou rozhodovací praxi. To platí i o námitce stěžovatelky zpochybňující existenci kauzy směnky.
7. K námitce stěžovatelky ohledně nepravosti podpisu obecný soud provedl dva znalecké posudky, z nichž se ani jeden nevyslovil pro závěr o nepravosti podpisu, načež byl proveden ještě revizní znalecký posudek, který se vyslovil pro závěr o pravosti podpisu. Vzhledem k tomu shledaly obecné soudy zpracování dalšího znaleckého posudku nadbytečným, což výslovně plyne z rozsudku vrchního soudu. Nelze proto souhlasit se stěžovatelkou, že se obecné soudy k jejímu návrhu na provedení dalšího znaleckého posudku nevyjádřily. Jejich postupu tak není z ústavněprávního hlediska co vytknout [k problematice opomenutých důkazů viz nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017 (N 38/84 SbNU 439), body 18-21 a tam citovaná judikatura].
8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu