Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti nezl. Jitka B. (jedná se o pseudonym), zastoupené zákonnou zástupkyní - matkou, Hanou B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Martinem Cyprisem, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích č. j. KZN 369/2023-12 ze dne 19. 4. 2023, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích č. j. ZN 3671/2022-11 ze dne 8. 2. 2023 a proti usnesení Policie České republiky, Územní odbor České Budějovice, Služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. KRPC-130612-25/TČ-2022-020172 ze dne 12. 1. 2023, za účasti vedlejšího účastníka, nezl. Jiřího B. (jedná se o pseudonym), takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Napadeným usnesením odložilo Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen "policie") podezření ze spáchání činu jinak trestného pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit vedlejší účastník vůči stěžovatelce. Stěžovatelka i vedlejší účastník byli v době skutku mladší patnácti let. Policie případ odložila, jelikož s přihlédnutím k věku, a tedy trestní neodpovědnosti vedlejšího účastníka, neshledala společenskou škodlivost skutku (zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku).
2. Stěžovatelka se následně u Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích domáhala zrušení usnesení policie. Okresní státní zastupitelství stížnost zamítlo a ztotožnilo se s odůvodněním policie v tom smyslu, že je k dané věci nutné přistupovat se zřetelem na principy vyplývající ze zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen "ZSM"). Konkrétně bylo odkázáno na zásady uvedené v § 3 odst. 4 ZSM. Okresní státní zastupitelství zopakovalo a shrnulo, že skutek nevykazuje všechny znaky činu jinak trestného, jelikož absentuje společenská škodlivost, resp. s přihlédnutím k věku vedlejšího účastníka není třeba uplatňovat odpovědnost podle trestního práva.
3. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry okresního státního zastupitelství, a proto podala podnět k výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích. To podnět odložilo jako nedůvodný. Krajské státní zastupitelství se ztotožnilo s důvody pro odložení věci a nad rámec toho se také vyjádřilo k důvodům, proč není (resp. nebyla) přiléhavá přísnější právní kvalifikace skutku, jak to namítala stěžovatelka
4. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost. Policie dle stěžovatelky nezjistila skutkový stav řádně dle § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, když neprovedla úkony k tomu, aby najisto postavila, zda se uvedený čin stal, anebo nikoliv. Tím dochází ke stigmatizaci stěžovatelky a porušení práva na spravedlivý proces. Ve věci nebyly podle stěžovatelky opatřeny dostatečné důkazy k tomu, aby policie mohla ve věci rozhodnout. Stěžovatelka také uvádí, jaké negativní dopady měla celá věc na její život. Po zopakování skutkových okolností stěžovatelka uzavírá, že došlo k porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování a porušení práva na účinné vyšetřování, a proto napadená rozhodnutí považuje za rozporná s čl. 7, čl. 10, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Stěžovatelka na úvodní straně a v petitu ústavní stížnosti napadá, resp. označuje výhradně usnesení policie a okresního státního zastupitelství, aniž by napadala vyřízení podnětu k výkonu dohledu (vyrozumění) krajského státního zastupitelství. Ten je přitom posledním procesním prostředek k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, stěžovatelka zjevně tento procesní prostředek vyčerpala, vymezuje se proti němu i ve své ústavní stížnosti a přiložila ho mezi napadenými rozhodnutími. Bylo by tedy přepjatým formalismem považovat v této části ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3151/22 ze dne 19. 12. 2022).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud zdůrazňuje zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1350/21 ze dne 15. 6. 2021). Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
9. Ústavní pořádek tedy negarantuje právo třetí osoby (např. poškozené), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)]. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015).
10. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatelky přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost), ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
11. Lze tedy shrnout, že zásah do práva na účinné vyšetřování je možné konstatovat jen v situacích, kdy postup orgánů činných v trestním řízení vykazuje znaky svévole či jiného extrémního rozporu se samými základními principy trestního řízení.
12. Napadená rozhodnutí dostála výše uvedeným ústavně kladeným kritériím. Především je nutno zmínit, že v situacích, kdy je vedeno kvazitrestní řízení (které je ze své povahy nesporným občanskoprávním řízením) proti trestně neodpovědným osobám mladším patnácti let, je právo třetích osob na účinné vyšetřování ještě výjimečnější, než u trestně odpovědných pachatelů. Přitom i u dospělých pachatelů Ústavní soud konstatoval výjimečnost dovolání se práva na účinné vyšetřování (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1886/21 ze dne 26. 11. 2021).
13. Stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně zjistily skutkový stav. Ústavní soud však k tomuto musí uvést, že podstatný je zde důvod, pro který orgány činné v trestním řízení nepokračovaly v řízení, dále neprováděly dokazování a věc odložily. Tímto důvodem je, že vzhledem k věku vedlejšího účastníka a nízké závažnosti skutku neshledaly zájem na tom, aby byl skutek postihován prostředky trestního práva. K tomuto závěru jim přitom postačil dosavadní rozsah zjištěných skutečností, což Ústavní soud nemá důvod (ani pravomoc) zpochybňovat.
14. Aniž by tedy Ústavní soud jakkoli hodnotil, zda se uvedený skutek stal, či nestal, jelikož mu to nepřísluší, považuje za dostatečné, že se orgány činné v trestním řízení v odůvodnění vypořádaly s tím, proč danou věc odložily a z jakých důvodů se tak stalo. Odložení věci u podezřelých mladších patnácti let pro nedostatek tzv. materiálního znaku trestného činu je přitom zcela standardní zákonem předvídanou možností orgánů činných v trestním řízení. V takovém případě pak státní zastupitelství není povinno podat soudu pro mládež návrh na uložení opatření, jak tomu je v situaci, kdy je věc odložena pouze pro nedostatek věku (§ 90 odst. 1 ZSM). To potvrdil i Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 628/15 ze dne 11. 8. 2015, ve kterém shrnul, že státní zástupce má povinnost podat návrh na uložení opatření pouze "v případech činů minimálně srovnatelných svou závažností a škodlivostí s proviněními mladistvých, spíše však činů závažnějších a škodlivějších, u nichž je jejich projednání před soudem pro mládež opodstatněno i specifickými okolnostmi vztahujícími se k osobě dítěte, které se jich dopustilo, a k okolnostem případu" (srov. bod 11 citovaného usnesení). Odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu, tedy z důvodu nízké společenské škodlivosti, a nikoli podle § 159a odst. 2, tedy z důvodu nízkého věku, je proto plně zákonným postupem.
15. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přezkoumávat, zda v daném případě důvody pro aplikaci subsidiarity trestní represe byly skutečně dány, tedy mu nepřísluší hodnotit závažnost skutku, ani zda se tento skutek stal. Ústavní soud tedy může pouze korigovat zjevné excesy [usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 615/08 ze dne 16. 7. 2008 (U 8/50 SbNU 443)]. Zde posuzovaný případ znaky takového excesu nevykazuje.
16. Stručně řečeno, pokud policejní orgán sezná, že prokázané skutečnosti poskytují dostatečnou oporu pro to, aby byla věc odložena pro nedostatek společenské škodlivosti, není jeho povinností zabývat se dalšími skutkovými okolnostmi.
17. Ústavní soud souhlasí s okresním státním zastupitelstvím a i se stěžovatelkou v tom, že usnesení policie o odložení mohlo a mělo být podrobněji odůvodněno. Toto rozhodnutí samo o sobě by bývalo mohlo zavdávat pochybnosti o porušení práva na účinné vyšetřování, resp. práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí policie je skutečně velmi málo odůvodněno. Tato nedostatečnost však byla zcela zhojena usnesením okresního státního zástupce, který tak splnil svou dozorovou roli. Jeho odůvodnění považuje Ústavní soud za zcela přesvědčivé a též nadmíru empatické a vysvětlující, proto na něj lze v zásadě i na tomto místě odkázat.
18. Ani následné rozhodnutí krajského státního zastupitelství o vyřízení podnětu k dohledu netrpí vadami, které by zakládaly jeho protiústavnost.
19. Závěrem považuje Ústavní soud za vhodné vyjádřit politování nad dopady celé věci na život stěžovatelky, jak je popisuje ve své ústavní stížnosti. Avšak je nutno znovu zdůraznit, že ani tyto neblahé dopady nemohou být důvodem k tomu, aby Ústavní soud fakticky přikázal pokračovat v kvazitrestním řízení s trestně neodpovědnou osobou. Ačkoli by tedy postupu orgánů činných v trestním řízení, a především policii, bylo možné vytknout jistou nedůslednost, Ústavní soud rozhodl o neopodstatněnosti ústavní stížnosti, a to především s přihlédnutím k zásadě zdrženlivosti Ústavního soudu, která se intenzivně projevuje v řízeních o ústavních stížnostech namítajících porušení práva na účinné vyšetřování, a která se projevuje ještě intenzivněji v situacích, kdy je údajný pachatel trestně neodpovědnou osobou pro nedostatek věku.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu