Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 91 Co 379/2019-468, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 7. 2019, č. j. 19 P 34/2018-299, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se zejména svěřování dětí do střídavé péče. Tato pasáž je podstatnou částí stěžovatelovy ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud podotýká, že je mu samozřejmě jeho vlastní judikatura v této oblasti dobře známa, ovšem dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče, a odkazuje-li přitom na nálezy Ústavního soudu, Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů.
Úkolem Ústavního soudu je v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14 , U 21/75 SbNU 685). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte.
Požadavku stěžovatele, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
Poukazuje-li stěžovatel na právo svých dětí být slyšen před odvolacím soudem, lze uvést, že nezletilé děti byly slyšeny již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud ve svém odůvodnění dostatečně vysvětlil, proč nepřistoupil k jejich dalšímu slyšení před soudem. Městský soud konstatoval, že šlo již o třetí pohovor prováděný s nezletilými, a proto byl jejich názor zjišťován prostřednictvím opatrovníka, a to právě z toho důvodu, aby nezletilé děti byly v souvislosti s vedením soudního řízení vystaveny co nejnižší zátěži. Z ústavněprávního hlediska není takovému postupu čeho vytknout, neboť v něm byla zohledněna četnost výslechů nezletilých a rovněž bylo přihlédnuto k charakteru prostředí, v němž jsou výslechy prováděny.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu