Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti jinému zásahu hlavního města Prahy, za účasti hlavního města Prahy, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Navrhuje, aby Ústavní soud hlavnímu městu Praha přikázal, aby neprodleně "zabránilo dalšímu zhoršování situace, tj. pokračování trvání a působení důsledků nezákonného zásahu do právní, ekonomické, majetkové, osobní i osobnostní sféry stěžovatele, konkrétně do celého souboru jemu ústavně zaručených a chráněných základních práv a svobod" (podle čl. 1, čl. 5, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. l a 2, čl. 10 odst. l a 2., čl. 11 odst. l a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 32 odst. l Listiny). Stěžovatel se dále domáhá "[o]bnovení původního stavu, který zde mezi stěžovatelem a účastníkem řízení (hl. m. Prahou) byl v procesní í hmotněprávní sféře ke dni 4. září 1997".
2. Stěžovatel uvádí, že ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, bylo vydáno několik soudních rozhodnutí. Byť stěžovatel zároveň tvrdí, že jimi Ústavní soud není při posouzení nynějšího návrhu vázán, pro uvedení kontextu je vhodné zde předmětná rozhodnutí nejdřív shrnout:
Stěžovatel u civilních soudů podal žalobu, kterou se proti hlavnímu městu Praze domáhal uložení povinnosti zaplatit 1 983 681 899 Kč s příslušenstvím; vedená částka měla představovat náhradu škody. Stěžovatel v roce 1997 od hlavního města Prahy koupil několik pozemků za celkovou cenu 153 908 950 Kč; tyto pozemky byly součástí nestabilizovaného území, které nebylo možno zastavět. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že hlavní město Praha od roku 1991 nechávalo vypracovat urbanistické studie, jejímž předmětem bylo komplexní projednání a posouzení, a to se záměrem změnit nestabilizované pozemky na pozemky stabilizované.
Stěžovatel vyzýval jak zastupitelstvo hlavního města Prahy, tak starostku městské části ke splnění tvrzeného závazku, tj. realizace změny územního plánu tak, aby bylo možno realizovat jeho investiční projekt, avšak územní plán změněn nebyl a území zůstalo nestabilizované a pro výstavbu nevyužitelné. Stěžovatel následně v říjnu 1997 předmětné pozemky za částku 153 908 950 Kč společnosti TESCO STORES, a.s.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 38 C 252/2013-139 ze dne 14. 1. 2016 žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že Hlavní město Praha při uzavírání kupních smluv se stěžovatelem vystupovalo jako osoba soukromého práva, která nemohla stěžovateli garantovat jím očekávané přijetí územního plánu, respektive přijetí územního plánu v podobě, který by vyhovoval jeho podnikatelským záměrům. Územní plán, který by předjímal výstavbu obchodně podnikatelského centra, nebyl nikdy přijat, byl pouze zvažován a některé jeho aspekty byly projednávány k tomu příslušnými úřady. Stěžovatel neunesl povinnost tvrzení ani důkazní ohledně vzniku škody. Hlavní město Praha uzavřením smlouvy a následným neschválením územního plánu neporušilo žádnou právní povinnost. Stěžovatel pozemky zakoupil s nadějí na nejisté budoucí užitky a měl nést ztrátu za to, že se jeho očekávání nenaplnilo. K žádné ztrátě ovšem nedošlo, neboť stěžovatel pozemky následně prodal za tutéž cenu, za kterou je zakoupil.
Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 55 Co 147/2016-190 ze dne 25. 5. 2016 prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud následně odmítl; ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 781/17 ze dne 12. 12. 2017.
3. Argumentaci v ústavní stížnosti (doplněné podáním ze dne 25. 6. 2024) lze shrnout následovně: Stěžovatel předně obecně popisuje, že bylo porušeno jeho legitimní očekávání a právní jistota; neposkytnutí ochrany je podle stěžovatele protiústavní akt. Stěžovatel dále popisuje "dobový kontext" 90. let, kdy se o tom, kdo bude moci své projekty uskutečňovat, nerozhodovalo v hospodářské soutěži, ale v centrálách moci, které požadovaly "protislužby". Stěžovatel musel čekat, až se dobové reálie změní, aby Ústavní soud poskytl ochranu jemu jako občanovi, nikoliv státu. Stěžovatel si byl vědom, že nese zcela extrémní zodpovědnost za jemu svěřené úvěrové prostředky daňových poplatníků a v důsledku toho postupoval striktně podle zákona (především stavebního zákona), a to podle stanovených podmínek pro vydání integrovaného povolení, územního rozhodnutí, k provedení projektu OKC Praha - Jih. Až poté, co byly splněny podmínky, stěžovatel transparentně požádal o prodej pozemků ve vlastnictví hlavního města Prahy. Stěžovatel nepostupoval podnikatelské ani tržní riziko a nejednal jako spekulující subjekt, nýbrž jako investor - developer.
4. Stěžovatel dále tvrdí, že se ocitl ve stavu, kdy orgány státu, porušují lidská práva v míře, se kterou Ústava nepočítá; tyto orgány suspendovaly stěžovatelova práva nabytá z kupních smluv, které nebyly v soudním řízení řádně provedeny ani zohledněny. V jeho případě nejde o justiční omyl, či jen jednání "ultra vires" - nejde o nic menšího než o maskovaný zločin, směřující k potlačení práv a svobod člověka, stojící na nelidském, ponižujícím a diskriminačním zacházení a perzekuci, mající za cíl likvidaci nepohodlného a překážejícího "tržního soupeře" a podnikatele. Jde o zbavení odpovědnosti a povinnosti hlavního města Prahy k reparaci škodlivých právních následků, škody na právech a majetku stěžovatele. Zastupitelé negovali stav provedené územně plánovací přípravy, který umožňovaly vydání územního rozhodnutí. Předloženými důkazy v podobě veřejných listin stěžovatel prokazuje, že byly pro vydání územního rozhodnutí splněny všechny podmínky; urbanistická studie se stanovením regulačních zásad byla zpracována podle stavebního zákona, jako podklad pro rozhodování v území. Stěžovatel před uzavřením kupních smluv pořídil územně-technické podklady a podílel se na zajištění územně plánovací dokumentace. Stěžovatel následně požádal jako osoba oprávněná z kupních smluv o náhradu škody z titulu porušení práv a povinností při zpracování novely územního plánu.
5. Stěžovatel dál uvádí, že jedinou efektivní formou ochrany jeho základních práv je ústavní stížnost. I kdyby změna územního plánu byla provedena v souladu s cíli a záměry územního plánování - což nebyla -, vznikly by stěžovateli podle zákona náhradové výroky podle § 102 stavebního zákona, neboť šlo o zásah do již nastolených právních vztahů mezi stěžovatelem a hlavním městem Prahou. Soudy popřely záruky spravedlivého procesu. Stěžovatel zaplatil kupní cenu za pozemky s právem stavby; podle tehdy platné právní úpravy bylo území dotčené projektem "stabilizované", ale tento stav nebyl následně převeden do územního plánu. Právním důsledkem této nespravedlnosti byl vznik práva stěžovatele na náhradu škody. Kupní cena byla stanovena i s ohledem na existenci dalších závazků stěžovatele (např. vybudování kanalizačního sběrače; prodávající tyto vzniklé objekty bez dalšího využívá ve svůj prospěch. Podle znaleckého posudku byla cena pozemků (bez možnosti zastavení) 11 831 750 Kč. Prodávající se tak bezdůvodně obohatil o rozdíl mezi zaplacenou cenou a cenou posudkem stanovenou. Prodávající vytvořil překážku stavebního využití pozemků po uzavření kupních smluv; mohlo jít o trestný čin.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že ústavní stížností plní svou mravní, morální, právní, politickou i smluvní povinnost občana České republiky a brojí proti státnímu bezpráví a zneužití veřejné (státní) moci, respektive proti jinému zásahu orgánů veřejné moci. Při rozhodování o tom, zda konkrétní opravný prostředek splňuje kritéria dostupnosti a účinnosti, stěžovatel bral v úvahu právní a politický kontext případu. Podle stěžovatele jednáním hlavního města Prahy došlo k faktickému znemožnění dalšího postupu v investorsko-inženýrské a projektové přípravě staveb projektu a pokračování s využitím území k prodávajícím stanovenému a smluvně dohodnutému účelu, což nebylo odůvodněno žádným naléhavým veřejným zájmem. Jde o zásah do vlastnického práva orgánem samosprávy bez zákonné opory. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva jde de facto vyvlastnění. Hlavní město Praha je ve specifickém postavení vlastníka a zároveň toho, kdo vykonává veřejnou správu na úseku územního plánování. Pokud zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za omezení vlastnického práva, jde podle stěžovatele o porušení vlastnického práva. Jde platnost zásady pacta sunt servanda.
7. Dříve než se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, zkoumal, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel v projednávané věci napadá postup hlavního města Prahy v souvislosti s prodejem pozemků stěžovateli jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle stěžovatele samotný zásah spočívá především v tom, že se mu dosud nedostalo finančního odškodnění za škodu, která mu podle něj vznikla v souvislosti s koupí pozemků od hlavního města Prahy v roce 1997, což v důsledku vede k porušování řady jeho základních práv.
9. Podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu platí, že [j]estliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo".
10. Byť stěžovatel ve svém návrhu zjevně vychází z předpokladu, že jím tvrzený jiný zásah ze strany hlavního města Prahy dále trvá, tzn. je zásahem trvajícím, podle Ústavního soudu tomu tak není. Pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci je totiž významný okamžik, kdy k tvrzenému protiústavnímu zásahu došlo, jakkoliv tvrzené následky tohoto zásahu mohou trvat delší dobu.
11. Podle Ústavního soudu je zřejmé, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti jinému zásahu po uplynutí zákonné lhůty. Stěžovatel koupil pozemky od hlavního města Prahy v roce 1997; v té době mu zároveň - podle jeho vlastního tvrzení - měla vzniknout škoda, kterou mělo hlavní město Praha nahradit. Stěžovatel o jím tvrzené škodě tedy musel vědět již desítky let a nelze připustit, aby nyní prostřednictvím ústavní stížnosti brojil proti údajnému zásahu z roku 1997, byť jeho údajné důsledky (absenci náhrady škody) stěžovatel může pociťovat i nadále.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2024
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj