Účinky výzvy k vydání nemovitostí podané před účinností zákona č. 229/1991 Sb.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti JUDr. J. S., zastoupeného advokátkou JUDr. N. T., proti rozhodnutí Okresního úřadu v Děčíně - okresního pozemkového úřadu ze dne 7. 12. 1998, č.j. 2205/98, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 38 Ca 52/99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 38 Ca 52/99, se zrušuje. Část ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí Okresního úřadu v Děčíně - okresního pozemkového úřadu ze dne 7. 12. 1998, č.j. 2205/98, se zamítá.
Okresní úřad v Děčíně - okresní pozemkový úřad napadeným rozhodnutím rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí v k.ú. V. (dále jen "předmětné nemovitosti"). V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní úřad uvedl, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na restituci předmětných nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a to jako právní nástupce svého děda. Podanému návrhu prý nebylo možno vyhovět především proto, že nárok nebyl uplatněn v zákonné lhůtě (tzn. do 31.
1. 1993), neboť "nárok uplatněný předčasně, tedy před účinností zákona o půdě, nelze uznat, neboť není možné domáhat se určitého práva, když toto právo není podloženo platnou právní normou". Stěžovatel totiž požádal o vydání předmětných nemovitostí již v únoru 1991, zákon o půdě nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991, a stěžovatel tuto žádost urgoval až dne 26. 10. 1998. Okresní úřad dále dovodil, že návrhu stěžovatele nebylo možno vyhovět ani proto, že jeho právní předchůdce se nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí.
Kupní smlouvou ze dne 9. 4. 1954, č.j. Nz 104/54 N 125/54, totiž manželé B. sice prodali předmětné nemovitosti V. S., nicméně ONV v Děčíně prý podle § 1 zákona č. 65/1951 Sb. dne 6. 4. 1957, č.j. zem.8/Ci, rozhodl "o zamítnutí" a odvolání do tohoto rozhodnutí vzal V. S.zpět. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citované rozhodnutí okresního úřadu potvrdil. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že nárok podle zákona o půdě musel být uplatněn nejpozději do 31. ledna 1993, jinak právo na vydání nemovitostí zaniklo prekluzí.
V souzené věci prý stěžovatel teprve v dopise Okresnímu pozemkovému úřadu ze dne 23. 10. 1998 uplatnil svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí., tzn. dávno po uplynutí zákonné prekluzívní lhůty. Případná výzva stěžovatele povinné osobě ze dne 30. 1. 1992 prý neměla právní účinky - co do včasnosti - neboť nebyla uplatněna u pozemkového úřadu. Dopis stěžovatele Městskému úřadu v Děčíně ze dne 18. 2. 1991, "z něhož by se obsahově dalo dovodit uplatnění nároku na vydání zemědělských nemovitostí", byl prý vyřízen konečným způsobem dopisem Okresního úřadu v Děčíně - finančního referátu ze dne 15.
3. 1991. O konečné vyřízení šlo proto, že tehdy ještě nebyl zákon o půdě schválen, nenabyl tedy ještě účinnosti a nebylo ani známo, v jaké podobě schválen bude. Proto městský soud dospěl k závěru, že předmětný nárok nebyl uplatněn v zákonné lhůtě do 31. 12. 1993 a právo na vydání předmětných nemovitostí tak zaniklo. V důsledku zániku tohoto práva pak prý nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami opravného prostředku stěžovatele, "které jsou z důvodu prekluze nároku již právně bezvýznamnými."
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Protiústavnost těchto rozhodnutí stěžovatel spatřuje především v tom, že již dne 18. 2. 1991 zaslal 3 dopisy, a to primátorovi města Ústí nad Labem, starostovi města Děčín a starostovi obce V., v nichž je žádal o navrácení předmětných nemovitostí. Primátor města Ústí nad Labem postoupil žádost přednostovi Okresního úřadu Děčín, který stěžovateli dopisem ze dne 15. 3. 1991 sdělil stručný přehled situace kolem předmětných nemovitostí a závěrem napsal, že "pokud nebude Váš případ řešit zákon o půdě, který v současné době není schválen, je nutné uplatnit své požadavky u Okresního soudu".
Po nabytí účinnosti zákona o půdě se stěžovatel domníval, že řízení o jeho restitučním nároku bylo zahájeno, protože se na něj zákon o půdě vztahoval. Proto prý vyzval dopisem ze dne 30. 1. 1992 povinnou osobu k vydání předmětných nemovitostí. Stěžovatel tvrdí, že zákon o půdě sice stanoví prekluzívní lhůtu pro uplatnění nároku (31. 1. 1993), avšak neupravuje, kdy je možné nárok uplatnit nejdříve. Proto se domnívá, že od nabytí účinnosti zákona o půdě měl pozemkový úřad vést řízení o předmětném nároku a v této souvislosti se odvolává i na nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 111/97. Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí pozemkového úřadu trpí právními i skutkovými vadami, neboť údajně správní rozhodnutí vydaná v této věci v době komunistické persekuce byla v rozporu i s tehdy platnými právními předpisy a že převody předmětných nemovitostí byly učiněny platně. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho citovaná základní práva a proto je navrhuje zrušit. Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení Okresní úřad v Děčíně - okresní pozemkový úřad a Městský soud v Praze a dále vedlejší účastníky řízení - Statek Ch., s.p.
a Pozemkový fond ČR. Vedlejší účastníci se však ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tohoto postavení výslovně vzdali. Okresní úřad v Děčíně - okresní pozemkový úřad toliko odkázal na odůvodnění rozhodnutí, které v této věci vydal, a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále zdůraznil, že stěžovatel uplatnil svůj restituční nárok opožděně a že se proto z důvodu nadbytečnosti ani nezabýval tvrzenou nezákonností správních rozhodnutí.
Městský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní stížnost je (částečně) důvodná. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V souzené věci Ústavní soud shledal, že Okresní úřad v Děčíně nevyhověl restitučnímu nároku stěžovatele ze dvou důvodů: (1.) nárok nebyl uplatněn v zákonné lhůtě a předčasně uplatněný nárok nebylo možno uznat a (2.) právní předchůdce stěžovatele se prý nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí. Městský soud v Praze shora citované rozhodnutí okresního úřadu potvrdil, když dospěl k závěru, že nárok stěžovatele zanikl prekluzí a proto nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami stěžovatele, které prý byly za dané situace bezvýznamné.
Jak Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 111/97 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 271, 275), požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání nemovitostí podle zák. č. 229/1991 Sb., i když její pozdní uplatnění má za následek zánik práva. Nasvědčuje tomu i dikce § 9 odst.1 zákona, podle které se již předpokládá oprávněnost oprávněné osoby a povinnost povinné osoby a dikce § 13 odst. 4 zákona, která předpokládá splnění podmínek § 6 zákona. Písemná výzva, i když není součásti práva na vydání nemovitostí, je podmínkou pro jejich vydání.
Zákon sám nestanoví začátek lhůty k uplatnění výzvy, nýbrž pouze konečný časový limit pro její uplatnění. Proto k řádnému uplatnění výzvy může dojít i před účinností zákona. Předčasné uplatnění výzvy, bylo-li řádně a prokazatelně doručeno zákonem předepsaným adresátům, nemůže jí odebrat zákonem stanovené účinky za předpokladu splnění všech ostatních zákonných podmínek. Zakládá proto oprávněné osobě právo na vydání nemovitostí. Pochopitelně, že jejich vydání je možno realizovat až po účinnosti zákona.
Ústavní soud, který ve své judikativní činnosti brojí proti přepjatému formalismu orgánů veřejné moci (a to zejména v oblasti restitucí), z předmětného správního spisu zjistil, že stěžovatel přípisem ze dne 18. 2. 1991 skutečně požádal starostu obce Valkeřice o "podniknutí příslušných kroků k vyřešení předmětné záležitosti", tzn. právního nároku na majetek po dědovi V. S. (č.l. 106). Tato žádost byla postoupena Okresnímu úřadu v Děčíně, který stěžovateli přípisem ze dne 15. 3. 1991 (č.l. 130) sdělil stručné skutečnosti ohledně tehdejšího stavu vlastnictví předmětných nemovitostí.
V závěru tohoto přípisu okresní úřad uvedl, že "pokud nebude Váš případ řešit zákon o půdě, který v současné době není schválen, je nutné uplatnit své požadavky u Okresního soudu". Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel svou výzvu řádně uplatnil; ostatně i Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že z předmětného dopisu "by se obsahově dalo dovodit uplatnění nároku na vydání zemědělských nemovitostí". Citovaný přípis okresního úřadu stěžovateli ze dne 15. 3. 1991 proto nelze chápat - jak se mylně domnívá městský soud - jako konečné vyřízení věci, jelikož v té době ještě nebyl schválen zákon o půdě, nýbrž jako reakci na uplatněnou výzvu, o níž mělo být po nabytí účinnosti tohoto zákona meritorně rozhodováno.
Jak Ústavní soud judikoval v citovaném nálezu, k řádnému uplatnění výzvy může dojít i před účinností zákona. Přitom Ústavní soud konstatuje, že nevidí důvod, proč by se měl od právních názorů, obsažených v tomto citovaném nálezu, v souzené věci odchylovat. Protože však se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku nezabýval meritem restitučního nároku stěžovatele a toliko konstatoval, že "v důsledku zániku tohoto práva pak nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami opravného prostředku" stěžovatele, "které jsou z důvodu prekluze nároku již právně bezvýznamnými", porušil tím ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno vlastnické právo stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jelikož podle ustálené judikatury Ústavního soudu toto ustanovení chrání pouze vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoliv i pouhý tvrzený nárok na něj. Ústavní soud - který ve své činnosti důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a proto tam, kde je to možné, preferuje možnost nápravy v rámci systému státních orgánů - zrušil jako protiústavní toliko napadený rozsudek Městského soudu v Praze.
Okresní úřad v Děčíně totiž - na rozdíl od rozsudku městského soudu - návrh stěžovatele zamítl nejen z formálního důvodu (prekluze restitučního nároku), nýbrž i z důvodu meritorního, když dospěl k závěru, že právní předchůdce stěžovatele se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí. Po zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze tak Ústavní soud otevírá procesní prostor k tomu, aby městský soud nově posoudil i meritorní stránku případu a zjednal tak nápravu v rámci řízení o opravném prostředku proti shora označenému rozhodnutí okresního úřadu.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 38 Ca 52/99, zrušil a část ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí Okresního úřadu v Děčíně - okresního pozemkového úřadu ze dne 7. 12. 1998, č.j. 2205/98, jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. 9. 2001