Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Špačka, zastoupeného Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Moravská Ostrava, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 210/2024-67 ze dne 3. dubna 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 32/2024-6 ze dne 18. července 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Ostravy, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Moravská Ostrava, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se návrhem ze dne 19. 2. 2024 po vedlejším účastníkovi domáhal, aby z moci úřední podle § 47 odst. 11 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, provedl opravu chyb v zápisu v živnostenském rejstříku. Stěžovatel v podaném návrhu upozornil, že pokračuje v provozování živnostenské činnosti po úmrtí svého otce, což dne 8. 12. 2009 ústně oznámil správnímu orgánu při neohlášené kontrole. Proto je podle něj údaj o pokračování v provozování živnostenské činnosti ke dni 8. 3. 2010 chybný a zmatečně zpochybňuje výkon jeho živnostenského oprávnění. Dále považoval vyjmenované předměty podnikání jednotlivých živnostenských oprávnění neslučitelnými s obsahem oboru činností podle živnostenského oprávnění. Mimo to měl za to, že je u živnostenského oprávnění "Provádění tepelných a hlukových izolací" chybně uváděn den jeho vzniku 23. 7. 1992, neboť úřední povolení bylo získáno již dne 15. 12. 1990. Vedlejší účastník stěžovateli přípisem ze dne 18. 4. 2024 oznámil, že zápisy a změny v živnostenském rejstříku byly provedeny v souladu s platnou právní úpravou.
3. Postup vedlejšího účastníka, který neprovedl stěžovatelem navrhovanou opravu chyb, považoval stěžovatel za nezákonný zásah a bránil se proti němu žalobou. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla žaloba odmítnuta s odůvodněním, že zahájení řízení z moci úřední o opravě chyby v zápisu v živnostenském rejstříku, resp. samotné provedení opravy, není v dispozici osob, jichž se zápis týká, a nemají na opravu nárok. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel blíže nespecifikoval, jakým způsobem by mohlo být zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv. Dospěl k závěru, že ze stěžovatelova tvrzení lze učinit jednoznačný závěr o tom, že žalované jednání nemůže být vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem zásahem ve smyslu § 84 soudního řádu správního, jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu.
4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla stěžovatelova kasační stížnost proti usnesení krajského soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud korigoval závěry krajského soudu o tom, že tvrzený zásah vedlejšího účastníka nemůže být nezákonným zásahem z toho důvodu, že stěžovatel nemá právní nárok na zahájení správního řízení z moci úřední. Upřesnil, že aktivně legitimován může být ten, kdo tvrdí, že je faktickou nečinností dotčen na svém hmotném právu. Zároveň však konstatoval, že stěžovatel žádné takové tvrzení neuvedl a nijak nevysvětlil, jakým způsobem by chyby v živnostenském rejstříku mohly zasahovat do jeho hmotného práva.
Ke stěžovatelově námitce, že nebyl vyzván k doplnění žaloby, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že správní soudy by se věcným posouzením důvodnosti požadovaných oprav v živnostenském rejstříku nemohly tak jako tak zabývat, neboť postup podle § 47 odst. 11 živnostenského zákona slouží výlučně k opravám chyb v psaní a jiných zřejmých nesprávností, což však nebyl stěžovatelův případ.
5. Stěžovatel namítá, že brojil proti trvajícímu nezákonnému zásahu vedlejšího účastníka, který mu ke dni 30. 6. 2008 smazal z živnostenského rejstříku několik dříve řádně vzniklých a nijak nezaniklých živnostenských oprávnění z let 1992, 1995 a 2001, a zúžil tak jeho předmět podnikání. Dalším nezákonným zásahem podle stěžovatele bylo uvedení nesprávného rozhodného data pro pokračování v živnosti po svém otci, které může vzbuzovat dojem, že stěžovatel nesplnil řádně a včas oznamovací povinnost a že je proto nespolehlivou osobou.
6. Stěžovatel uvádí, že správní žalobu podal jako blanketní a s odkazem na své mimořádné pracovní vytížení avizoval její doplnění do jednoho měsíce. Napadá postup krajského soudu, který rozhodl před uplynutím této jím stanovené lhůty, aniž by stěžovateli sdělil, že jím určená lhůta je příliš dlouhá. Odkazuje přitom na nálezy sp. zn. III. ÚS 2196/23 ze dne 8. 2. 2024 a sp. zn. IV. ÚS 2479/22 ze dne 13. 3. 2024, podle kterých je takový postup porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Těmto požadavkům přitom krajský soud i Nejvyšší správní soud dostály. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v předchozích řízeních, které však byly správními soudy řádně vypořádány. Tím nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.
9. Již vedlejší účastník ve svém oznámení o odložení podnětu k zahájení řízení z moci úřední stěžovateli vysvětlil, že změna řemeslné živnosti "Provádění tepelných a hlukových izolací" na živnost "Izolatérství" byla provedena na základě zákona č. 286/1995 Sb., kterým byl novelizován živnostenský zákon, a že zápis živnosti volné "Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona" byl proveden v souladu s jinou novelou živnostenského zákona - zákonem č. 130/2008 Sb. Ohledně pokračování v živnosti po úmrtí svého otce vedlejší účastník konstatoval, že stěžovatel svůj úmysl prokazatelně oznámil podáním ze dne 3.
3. 2010 a odkázal na jednotlivé písemnosti, které se této skutečnosti týkaly. Ústavní soud se ztotožňuje s konstatováním Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelovy požadavky na změnu zápisu v živnostenském rejstříku se týkají historických zápisů vzniku živnostenského oprávnění, oznámení úmyslu pokračovat v provozování živnosti v březnu 2010 (namísto stěžovatelem tvrzeného prosince 2009) a zpochybňování slučitelnosti předmětů jednotlivých živnostenských oprávnění v souvislosti s novelami živnostenského zákona.
Již vedlejší účastník stěžovateli vysvětlil, jak k těmto změnám v živnostenském rejstříku došlo. Nelze nic vytknout ani závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel se zvoleným postupem, kdy v žalobě výslovně za nezákonný zásah označil postup vedlejšího účastníka, který odmítl provést podle § 47 odst. 11 živnostenského zákona jím požadované opravy, nikdy nemohl domoci požadovaných oprav, neboť vedlejší účastník by v opačném případě nepřípustně překročil meze uvedeného ustanovení. Nejvyšší správní soud logicky vysvětlil, že citované ustanovení slouží pouze k odstraňování různých méně významných překlepů a zkomolenin a k opravám početních či technických chyb, o jejichž existenci a povaze není pochyb.
Proto ani nevydání výzvy k odstranění vad žaloby neshledal Nejvyšší správní soud problematickým, neboť věcným posouzením důvodnosti požadovaných oprav by se krajský soud ani v případě doplnění žaloby nemohl zabývat právě proto, že postup podle § 47 odst. 11 živnostenského zákona slouží výlučně k opravám chyb v psaní a jiných nesprávností. Z toho důvodu nejsou ani závěry přijaté ve stěžovatelem citovaných nálezech přiléhavé a použitelné na posuzovaný případ, neboť stěžovatel by se požadované změny zvoleným postupem nemohl domoci.
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006). Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V jejich postupu neshledal Ústavní soud prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
11. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovateli přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu