Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného JUDr. Davidem Heryánem, advokátem se sídlem Vilová 1367, Poděbrady, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 43 T 8/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel, proti němuž je vedeno trestní řízení, brojí proti postupu Krajského soudu v Brně, neboť ten navzdory stěžovatelově námitce o nedostatku místní příslušnosti tohoto soudu nepředložil věc k rozhodnutí o místní příslušnosti nadřízenému soudu podle § 24 trestního řádu. Krajský soud v Brně tak vedl ve věci hlavní líčení, ačkoliv podle stěžovatele je ve věci místně příslušný Městský soud v Praze. Tím mělo být porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zakázal krajskému soudu pokračovat v porušování základních práv a přikázal mu, aby otázku místní příslušnosti předložil k posouzení nadřízenému soudu.
2. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
3. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, která je zakotvena v citovaném § 75 odst. 1 a § 73 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tato zásada se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, teprve není-li k jeho nápravě příslušný žádný jiný orgán. Jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto do jejich činnosti zasahuje, jen když náprava tvrzené protiústavnosti v rámci obecného soudnictví již není možná.
Řízení před Ústavním soudem je tak jakousi poslední "záchrannou brzdou", nikoliv "zkratkou", kterou by bylo možné obcházet standardní možnosti nápravy před obecnými soudy [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1414/21 ze dne 14. 6. 2021, body 5-7; usnesení sp. zn. II. ÚS 1424/10 ze dne 24. 6. 2014, body 4-5; či usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
4. Stěžovatel v projednávané věci napadá postup krajského soudu jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom plyne, že "jiný zásah" je nutno chápat jako převážně jednorázový útok orgánů veřejné moci, který se jako takový vymyká obvyklému přezkumnému řízení. Ústavní stížnost je proti němu přípustná pouze tehdy, představuje-li jedinou možnost, jak se stěžovatel může domoci ochrany svých základních práv či svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) či nález sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8. 2017 (N 154/86 SbNU 563), bod 19 a tam citovaná judikatura].
5. Stěžovatel však v probíhajícím trestním řízení má k dispozici procesní prostředky, jak se bránit proti tvrzenému porušení svých práv v souvislosti s tvrzenou místní nepříslušností soudu. Takový prostředek představuje zejména odvolání, kde lze případnou nepříslušnost soudu rozhodujícího v prvním stupni namítat. Ústavní stížnost tak nepředstavuje jedinou možnost, jak se stěžovatel může domoci ochrany svých práv, a proto ve světle výše uvedených východisek nemůže být přípustná (srov. stejný závěr v podobných věcech: usnesení sp. zn. I. ÚS 1441/15 ze dne 19. 8. 2015 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4310/12 ze dne 30. 5. 2013).
6. Ústavnímu soudu je přitom z jeho úřední činnosti známo, že v mezidobí od podání ústavní stížnosti již Krajský soud v Brně ve věci meritorně rozhodl a v době rozhodování o této ústavní stížnosti už také došlo k podání opravného prostředku. Vyhovění návrhu stěžovatele, který směřuje výhradně proti postupu krajského soudu, by tak vedlo k absurdním důsledkům. Tato skutečnost jen dokazuje, proč výše uvedená "dvoukolejnost" rozhodování odporuje podstatě ústavní stížnosti.
7. Stěžovatel ji tak podal ještě dříve, než vyčerpal prostředky nápravy před obecnými soudy. Ústavnímu soudu proto nezbývá, než ústavní stížnost jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. srpna 2023
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj