Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti K. B. a V. B., zast. doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem, sídlem Stamicova 18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 9.2.2012, č.j. 13 Co 199/2011-295, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2.6.2010, č.j. 15 C 26/2006-242, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podrobně argumentují na odůvodnění svého vlastního právního názoru a namítají, že právní názor soudů je založen na nesprávné aplikaci, resp. výkladu, ustanovení § 9 odst. 3 a 4 zákona č. 72/1994 Sb. (dále též "zákon o vlastnictví bytů"), že družstvo nemohlo dluh stěžovatelů u soudu uplatňovat žalobu podanou svým jménem, proto namítali a namítají nedostatek aktivní legitimaci žalobce. Konkrétně informují, že první dva byty byly převedeny do vlastnictví členů - nájemců k 6.2.2003, tj. v době, kdy zák. č. 72/1994 Sb., byl účinný ve znění pozdějších předpisů, zejména zákona č. 103/2000 Sb., který poskytl společenství vlastníků jednotek právní subjektivitu.
Podle jejich přesvědčení vzniklo k uvedenému datu v budově společenství vlastníků podle § 9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, nevznikl tak prostor pro aplikaci § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, jak tvrdí žalobce i oba soudy. Stěžovatelé analyzují konstrukci vzniku společenství podle § 9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů a tvrdí, že z nich nebyla splněna druhá ze tří podmínek, a to, že družstvo neplnilo povinnosti správce podle § 9 zákona o vlastnictví bytů ve znění před účinností zák. č. 103/2000 Sb. Zatímco stěžovatelé namítají, že k naplnění této podmínky by musel být převeden první byt před účinností zák. č. 103/2000 Sb., družstvo i soudy tvrdí, že ke splnění této podmínky došlo již zápisem prohlášení vlastníka do katastru nemovitostí.
K tomu stěžovatelé podrobně argumentují povahou správy domu, připomínají, že bylo povinností družstva svolat shromáždění ke schválení jeho stanov a projednat výši příspěvků na náklady spojené se správou společných částí domu, pokud tak neučinilo, porušilo tím svou zákonnou povinnost, přičemž by nikdo neměl těžit z toho, že své zákonné povinnosti porušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny upravujícího právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelé namítají, aniž by konkretizovali toto ustanovení, je následující: Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Krajský soud připomenul, že stěžovatelé brojí proti právnímu posouzení věci shodnými námitkami, jaké uplatnili v odvolacím řízení, a že se těmito námitkami v řízení zabýval a vypořádal se s nimi ve vydaném rozsudku; pro stručnost na jeho odůvodnění odkázal. Nedomnívá se, že by jiný právní názor naplňoval porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces, proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Městský soud jen odkázal na obsah spisu, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
DRUŽBA, stavební bytové družstvo, se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. V podání ze dne 7.6.2012, jímž oznámilo Ústavnímu soudu vzdání se tohoto postavení, se vyjadřuje též k obsahu ústavní stížnosti; k tomuto vyjádření Ústavní soud, vzhledem ke vzdání se postavení vedlejšího účastníka, nepřihlédl. Vyjádření obou soudů nebylo nutno zasílat stěžovatelům na vědomí, neboť neobsahují žádné nové skutečnosti, ani argumenty.
Ústavní soud se z těchto důvodů ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů, zejména právo bránit se adekvátními právními prostředky proti žalobě směřující vůči nim. Je přitom evidentní, že svoje platební povinnosti přímo vyplývající ze spoluvlastnického vztahu k budově v režimu zákona o vlastnictví bytů nesplnili v celém rozsahu, sporným zůstalo pouze vymezení oprávněného subjektu. Ústavnímu soudu jsou známé problémy související s interpretací a aplikací pravidel pro vznik společenství vlastníků jednotek podle § 9 odst. 3 a odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, které mají - dle jeho názoru - základ v nekoncepčním legislativním procesu při přípravě novely zákona o vlastnictví bytů (posléze publikované pod č. 103/2000 Sb.), viz např. konstrukci § 9 odst. 4 odkazující na "tento zákon" a nerespektující tak zařazení této dikce do klasické normativní části novelizovaného právního předpisu (srov. příslušné literární prameny, zejména komentářového typu).
Za této situace proto bylo povinností obecných soudů, aby se vyrovnaly s interpretačními obtížemi uvedeného ustanovení, stejně jako na ně navazujícími aplikačními problémy (např. v pojetí správy domu před definitivním vznikem spoluvlastnického vztahu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Ústavní soud dospěl ke zjištění, že obecné soudy se s tímto požadavkem vyrovnaly ústavně konformním způsobem, zejména při odůvodnění pozice žalobce, jako správce domu, přičemž svoje závěry řádně odůvodnily, včetně využití judikatury Nejvyššího soudu.
Je na stěžovatelích, jako spoluvlastnících domu s jednotkou v jejich vlastnictví, aby respektovali specifika tohoto spoluvlastnického vztahu, včetně jeho správy, a to zejména správy původním vlastníkem - bytovým družstvem.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler předseda senátu