Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudkyně Ivany Janů a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Statutárního města Brna, se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Brno, Chládkova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2013, č.j. 28 Cdo 647/2013-122, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2012, č.j. 37 Co 357/2012-106, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Brně však svým usnesením ze dne 8. 10. 2012, č.j. 37 Co 357/2012-106, odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil, když přistoupil toliko ke změně výroku o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění pak uvedl, že v předmětné věci bylo řízení zastaveno důvodně, když soud prvního stupně správně vyhodnotil, že projednání věci brání překážka věci rozhodnuté, neboť je zde dána totožnost účastníků řízení (když vedlejší účastník je na základě pravomocné dohody dědiců nástupcem zemřelé Růženy Rettegy) a zároveň i předmětu řízení, jímž je vlastnické právo k předmětným nemovitostem opírající se o zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích").
4. Toto rozhodnutí bylo následně ze strany stěžovatele napadeno dovoláním. V něm stěžovatel mj. uvedl, že zastavení řízení provedené s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 37 Co 356/2005, není důvodné, neboť v rámci tohoto rozsudku nebylo rozhodováno o určení vlastnického práva k nemovitostem, ale o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí dle zákona o mimosoudních rehabilitacích a žalovaný (vedlejší účastník) se na jejím základě nestal jejich spoluvlastníkem. Tím se mohl stát až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. V daném případě tak dle stěžovatele nebyla dána totožnost předmětu řízení.
5. Tomuto závěru však Nejvyšší soud nepřisvědčil, a proto podané dovolání svým usnesením ze dne 13. 3. 2013, č.j. 28 Cdo 647/2013-122, zamítl. V jeho odůvodnění pak ve vztahu k namítané absenci totožnosti předmětu řízení uvedl, že v restitučních věcech se zcela konstantně klade naroveň - podle účelu i právních následků - žalobní titul soudního nahrazení dohody o vydání věci a žalobní titul směřující přímo k vydání věci; oba dva vedou k nabytí vlastnického práva na základě vkladu do katastru nemovitostí.
7. K této ústavní stížnosti se - ač k tomu Ústavním soudem nebyl vyzván - vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce vedlejší účastník. Ve svém vyjádření pak poukázal na průběh řízení, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uzavřít s právní předchůdkyní vedlejšího účastníka dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Vedlejší účastník zde upozornil, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 37 Co 356/2005, byl stěžovatelem napaden dovoláním, které však bylo Nejvyšším soudem zamítnuto rozsudkem ze dne 29.
10. 2009, č.j. 28 Cdo 3238/2008-176. Žádné z těchto rozhodnutí však nebylo stěžovatelem napadeno ústavní stížností. S ohledem na právě uvedené tak výše specifikovaná rozhodnutí založila dobrou víru vedlejšího účastníka ve správnost těchto aktů a tím i práva, jež na jejich podkladě nabyl. Vedlejší účastník dále uvedl, že soudy všech stupňů dle jeho názoru svá rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené řádným způsobem odůvodnily, a proto zde není důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, jemuž nepřísluší přehodnocovat právní a skutkové závěry učiněné obecnými soudy.
Vedlejší účastník pak navrhl, aby Ústavní soud návrh v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
8. Přestože Ústavní soud vedlejšího účastníka nevyzval k vyjádření k ústavní stížnosti, zaslal toho vyjádření na vědomí stěžovateli a vyzval jej, aby se k němu vyjádřil. Stěžovatel však svého práva repliky ve stanovené lhůtě nevyužil.
10. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
11. V právě posuzované věci však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by právní závěry učiněné obecnými soudy byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními či se jednalo o závěry ústavně nekonformní, jejichž uplatnění by představovalo neoprávněný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud je naopak toho názoru, že závěry obecných soudů ohledně existence neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, jímž je překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159 odst. 4 občanského soudního řádu (dříve odst. 5 téhož ustanovení), jsou ústavně konformní a byly obecnými soudy řádně a přesvědčivě odůvodněny.
V této souvislosti je dle názoru Ústavního soudu třeba přisvědčit soudu dovolacímu, který uvedl, že v restitučních věcech, v nichž se postupuje podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, je nezbytné klást naroveň žalobní titul soudního nahrazení dohody o vydání věci a žalobní titul směřující přímo k vydání věci, resp. určení vlastnického práva, neboť oba tituly mají vést k nabytí vlastnického práva na základě vkladu do katastru nemovitostí. S ohledem na účel těchto žalobních titulů a jejich právní následky, které jimi mají být vyvolány, je tak totožnost předmětu řízení dle názoru Ústavního soudu v nyní souzené věci - posuzováno z materiálního hlediska - dána, přestože není dána formální obsahová shoda návrhu rozsudečných výroků.
Opačný závěr by byl v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, v níž bylo zaujato stanovisko, že totožnost předmětu řízení je dána tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (viz např. usnesení ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 328/02 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový závěr by byl navíc i přepjatým formalismem, který je však ze strany Ústavního soudu opakovaně odmítán [viz např. nález ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III.
ÚS 606/04
(N 177/38 SbNU 421)].
12. Totožnost předmětu řízení ostatně zřejmě vyplývá i ze samotné ústavní stížnosti, v níž sám stěžovatel uvádí následující: "Soud se měl v rámci podané žaloby zabývat určením, zda id. 2/3 nemovitostí uvedených v žalobě jsou ve vlastnictví stěžovatele s ohledem na skutečnost, že nemovitosti jejich uváděnému původnímu vlastníku p. Josefu Bilovi nikdy nepatřily, a zda vedlejší účastník se mohl stát vlastníkem nemovitosti na základě rozsudku Krajského soudu v Brně o povinnosti uzavřít s právní předchůdkyní vedlejšího účastníka dohodu o vydání id.
2/3 nemovitostí, které restitučním nárokem nemohly být dotčeny." Jinými slovy, sám stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že se podanou žalobou na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem domáhal přezkumu věcné správnosti jednou vydaného a již pravomocného soudního rozhodnutí (vydaného v řízení, v němž stěžovatel nebyl úspěšný). Toto rozhodnutí se pak stěžovatel pokoušel ve svůj prospěch zvrátit nově podanou určovací žalobou, na jejímž základě měla být soudy znovu posouzena otázka oprávněnosti restitučních nároků vedlejšího účastníka.
Takový postup však nemůže požívat právní ochrany, neboť je v rozporu s požadavkem na ochranu dobré víry ve správnost a závaznost jednou vyslovených aktů veřejné moci [srov. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07
(N 130/50 SbNU 139) nebo nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04
(N 154/42 SbNU 257)], jakož i dobrými mravy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu