Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ireny Strnadové, zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPH 61 INS 21643/2024, 1 VSPH 315/2025-A-13 z 18. 3. 2025 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 61 INS 21643/2024-A-5 z 20. 12. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Davida Chaloupky, soudního exekutora, Exekutorský úřad Kroměříž, sídlem Jánská 25, Kroměříž, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V insolvenčním řízení vůči stěžovatelce, zahájeném na její návrh, podal soudní exekutor Mgr. David Chaloupka návrh na vydání předběžného opatření, kterým chtěl omezit účinky zahájeného insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Krajský soud v Praze napadeným usnesením soudnímu exekutorovi umožnil provést již nařízenou exekuci prodejem nemovitých věcí stěžovatelky (výrok I). Současně soudnímu exekutorovi uložil povinnost, aby výtěžek dosažený zpeněžením nebyl do doby skončení insolvenčního řízení vyplacen věřitelům nebo stěžovatelce, ale aby byl k dispozici pro účely tohoto insolvenčního řízení (výrok II). Vrchní soud napadeným usnesením nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky a oba výroky rozhodnutí krajského soudu potvrdil.
2. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích základních a ústavně garantovaných práv, a to k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
3. Namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s aktuální právní úpravou a zejména výkladovými pravidly, "kdy soudy vykládají právo v rozporu se zákonem a speciálním právním předpisem". Soudní exekutor podle stěžovatelky postupoval v rozporu se zákonem a obecné soudy tento jeho nesprávný postup aprobovaly. Rozvádí, proč nesledovala nepoctivý záměr a proč jejím cílem nebylo maření exekuce. Nesouhlasí ani s tím, že k vydání předběžného opatření došlo až po dokonání dražby. Takový postup považuje taktéž za rozporný se zákonem. Na závěr shrnuje, že soudy zvolený postup je v rozporu s oprávněnými zájmy věřitelů, neboť "[p]otenciální zájemci se tak do dražby nepřihlásili a nebylo možné dosáhnout maximálního možného výtěžku z dražby".
4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
6. Aby byla ústavní stížnost důvodná, nepostačuje rozhodnutí obecných soudů pouze napadnout s odkazem na standardy řádného a spravedlivého procesu. Stěžovatelku, povinně zastoupenou právním profesionálem (advokátem), totiž stíhá břemeno tvrzení a je především na ní samotné, aby Ústavnímu soudu předložila přesvědčivou ústavněprávní argumentaci. Pouze na základě takové ústavní stížnosti může zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto stěžovatelky.
7. Stěžovatelka ve vztahu k napadeným usnesením vrchního a krajského soudu neuvádí v podstatě vůbec žádnou relevantní (natožpak ústavněprávní) argumentaci nad rámec rekapitulace předchozího řízení, prostého označení tvrzeně porušených základních práv a opakovaní argumentace, kterou stěžovatelka přednesla v odvolání (zveřejněném v insolvenčním rejstříku v řízení stěžovatelky pod č. j. KSPH 61 INS 21643/2024-A-9). Ústavní soud v tomto směru poukazuje na to, že ústavní stížnost je až na drobné nuance překopírované odvolání, které žádným způsobem nereaguje na argumentaci předloženou v napadeném usnesení vrchního soudu. Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti pouze znovu zopakovala námitky proti rozhodnutí krajského soudu, které vrchní soud již vypořádal.
8. Argumentace stěžovatelky tedy zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny, jelikož představuje toliko pokračující polemiku s rozhodnutím krajského soudu o předběžném opatření, vylučujícím účinky insolvenčního řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Zbývá proto posoudit, zda nejsou odůvodnění napadených rozhodnutí sama o sobě excesivní.
9. Ústavní soud uvádí, že odůvodnění napadených rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V posuzované věci obecné soudy stěžovatelčiny námitky ústavně konformně vyvrátily. Krajský soud v napadené usnesením dostatečným způsobem odůvodnil, proč předběžné opatření připustil. Podle něj se totiž stěžovatelka dopouštěla vědomého maření exekuce. Také vrchní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč argumentace stěžovatelky, že postup nebyl výhodný pro věřitele a že byl v rozporu s právní úpravou, nemůže obstát.
10. Vzhledem k výše uvedenému byla stěžovatelčina ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu