Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Perštýně 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, čj. 10 To 137/2011 - 279, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 12. 2010, čj. 2 T 105/2010 - 255, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle stěžovatele, soudní znalec Ing. A. V., Ph. D. (dále "znalec"), který vypracoval znalecký posudek pro pojišťovnu Allianz, a. s., není oprávněn jej znovu poskytnout pro orgány činné v trestním řízení z důvodu pochyb o jeho nestrannosti pramenících z jeho přímého vztahu k ní. Obecné soudy se nevyrovnaly s tvrzením znalce, že účastníky popsaný vznik a průběh nehody je technicky nepřijatelný. Je sice pravděpodobné, že ihned po nehodě nevypovídali přesně, což neznamená, že k nehodě nedošlo, ani že k ní došlo s podvodným úmyslem.
Pokud soud tvrzení znalce přejímá, jde o hrubé pochybení a popření zásady volného hodnoceni důkazů. Obecné soudy se nezabývaly výpovědí svědka J. S., který, ačkoli měl právo ji odmítnout, vypověděl, že k nehodě došlo. Nyní mu hrozí trestní stíhání za křivou výpověď. Porušily tak zásadu presumpce neviny a "in dubio pro reo", vykládaly zjištění znalce odlišně od jeho posudku, nezabývaly se důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele a neexistencí důkazů o jeho vině. Pochybily, pokud nekladly na znalecký posudek stejná kritéria jako na jiné důkazy.
Soudy tak, podle stěžovatele, měly důkazy doplnit nebo jej zprostit viny. Stěžovatel navrhl odklad výkonu rozhodnutí, neboť zaplacení částky 233.433,-Kč je pro něj likvidační.
Ústavní soud proto přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska svých shora uvedených kompetencí a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele s použitím znaleckého posudku již dříve zadaného poškozenou znovu pro účely trestního řízení, přičemž těžiště jeho argumentace spočívá v polemice s jednotlivými znalcovými závěry na úrovni tzv. "podústavního" práva. Je přitom zřejmé, že uplatňuje totožné argumenty, jaké již uplatnil v rámci odvolání, se kterými se, jak Ústavní soud ověřil, odvolací soud odpovídajícím způsobem vypořádal. Od Ústavního soudu tak požaduje přehodnocení jeho závěrů způsobem, jako by byl jen další přezkumnou instancí, jíž však není.
V souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí poukazuje Ústavní soud na to, že proces dokazování a hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud respektují hranice vytyčené příslušnými právními předpisy a ovládané zásadou volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda řízení jako celek bylo vůči stěžovateli spravedlivé a zda v úvahách obecných soudů neexistují extrémní rozpory; takové skutečnosti však ve věci stěžovatele neshledal.
Pokud stěžovatel namítá podjatost znalce, lze odkázat na protokol o hlavním líčení, z něhož vyplývá, že znalec v rámci svého poučení podle § 105 a § 106 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že poškozená je pouze jedním ze subjektů, který využívá jeho služby, není s ní však v žádném poměru. Znalec tak v souladu s § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, neměl v posuzovaném případě poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení ani k účastníkům a jejich zástupcům.
Odvolací soud na stěžovatelem vznesenou námitku podjatosti znalce adekvátně reagoval a dostatečně se s ní vypořádal, z jeho postupu nevyplývají známky libovůle či svévole. Pokud přihlédl k jeho dlouholetému působení v Ústavu soudního inženýrství VÚT Brno a z toho důvodu znalecký posudek po doplnění dokazování novým výslechem znalce jako jediný důkaz obžaloby připustil, nelze jeho závěru, plně respektujícím stěžovatelem citovanou judikaturu, z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů vytknout pochybení znamenající současně zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
Ve svém posudku přitom znalec deklaroval, že vznik a průběh nehody, jak jej popsali účastníci, je technicky nepřijatelný. Nemohla proběhnout v jimi popsaném místě ani popsaným způsobem. Přestože nebyl na místě, měl k dispozici celou řadu podkladů k jeho zpracování (fotodokumentace, protokol o nehodě), na jejichž základě zpochybnil samotný nehodový děj (aktivace airbagů, nízká rychlost jízdy a nárazu vylučující smyk) i charakter poškození vozidel.
Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel s nimi neztotožňuje, nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, jehož se dovolával. Proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Připojený návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak sdílí její osud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2011
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu