Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích 65, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4380/2016-183 ze dne 27. února 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 41/2016-146 ze dne 15. března 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 143/2013-77 ze dne 9. června 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastník se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 na stěžovateli domáhal zaplacení 500 000 Kč jako škody způsobené nesprávným úředním postupem soudní komisařky a soudů v dědickém řízení. Obvodní soud žalobu zamítl s tím, že namítané vady úředního postupu se promítly do rozhodnutí, která byla ve věci vydána. Za takového stavu je nezbytné, aby tato rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena, což se však nestalo.
2. Městský v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Škodu stěžovatel spatřoval v tom, že v dědickém řízení nebyla správně zjištěna hodnota majetku zůstavitele, čím byl stěžovatel zkrácen na svém dědickém podílu o 500 000 Kč. Za toho stavu byl právní názor obvodního soudu správným. Odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž i dílčí nesprávné postupy mohou založit odpovědnost státu, nebyly věcně přiléhavé.
3. Nejvyšší soud odmítl následné dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť otázka odpovědnosti za vadný úřední postup již byla v jeho judikatuře vyřešena: promítl-li se tento postup do vydání nezákonného rozhodnutí, je třeba, aby bylo zrušeno. Namítané vady odškodňovacího řízení pro nepřípustnost dovolání nebylo možné projednat.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, městského i obvodního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Tato porušení stěžovatel spatřoval v tom, že v odškodňovacím řízení bylo rozhodnuto o nepodjatosti soudce, aniž by byl užit test subjektivního a objektivního hodnocení podjatosti. Rozhodnutí o odvolání bylo podle tužkou psaného zápisu na spisu přiděleno do nesprávného soudního oddělení. Ve věci samé pak Nejvyšší soud nesprávně odmítl dovolání, neboť věc byla posouzena nesprávně. Vydání rozhodnutí totiž nevylučuje odpovědnost státu za nesprávnost úředního postupu, k němuž došlo při rozhodování. Orgány veřejné moci neposkytly stěžovateli v dědickém řízení plnou možnost uplatnění jeho procesních práv, což se v později vydaném rozhodnutí nijak neprojevilo.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
7. Posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (cit. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ).
8. Takové vady Ústavní soud neshledal, neboť Nejvyšší soud se s dovoláním stěžovatele dostatečně vypořádal: z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. V obecné rovině ostatně Ústavní soud tyto závěry již dříve akceptoval [nález sp. zn. III. ÚS 3057/13 ze dne 22. 10. 2015 (N 188/79 SbNU 131)].
9. Namítal-li stěžovatel, že jím vytýkané vady dědického řízení se ve skutečnosti neprojevily v konečném rozhodnutí a je tedy dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, není zřejmé, z čeho tak dovozuje: tvrzené procesní vady měly vést ke zkrácení dědického podílu stěžovatele kvantifikovaného jako 500 000 Kč. Tvrzený nesprávný úřední postup se tedy projevil v obsahu rozhodnutí v dědickém řízení, jímž teprve by potenciálně mohla být způsobena škoda. Pokud měl stěžovatel za to, že některým z procesních postupů jako takových mu byla způsobena škoda, tedy bez vztahu k vydaným rozhodnutím, nijak v ústavní stížnosti nevymezil, v čem by tato škoda měla spočívat (je nasnadě, že zkrácení dědického podílu to není).
10. Odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle § 237 občanského soudního řádu je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
11. S ohledem na to, že před obvodním a městským soudem nebyly řešeny jiné právní otázky k věci samotné, než před Nejvyšším soudem, lze odkázat na výše uvedené a zabývat se jen tvrzenými procesními vadami v odškodňovacím řízení. K nim je možné stručně uvést, že zákonnost přidělení věci soudci (soudnímu oddělení) se odvíjí od uplatnění pravidel rozvrhu práce [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/16 ze dne 27. 6. 2017 (268/2017 Sb.) a tam cit. judikaturu]. Porušení těchto pravidel stěžovatel neuplatňoval a ze samotného zápisu tužkou na spisovém přebalu bez dalšího nic dovodit nelze.
12. Posouzení podjatosti soudce obvodního soudu není vadné jen proto, že nebyl výslovně aplikován některý z "testů" či "algoritmů" (tj. stručně vyjádřené zobecnění myšlenkového postupu při řešení právní otázky), ale pouze na základě toho, zda byly opomenuty konkrétní skutečnosti či námitky stěžovatele. Ve vztahu k rozhodnutím o věci samé je pak významné toliko to, zda soudce obvodního soudu měl být vyloučen, nikoliv údajné nedostatky řízení o námitce podjatosti, které se však do vlastní posuzované otázky podjatosti nepromítly [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1509/18 ze dne 7. 8. 2018]. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítal, tj. neuváděl žádný důvod podjatosti některého ze soudců a soudkyň, kteří v jeho věci rozhodovali. Námitka je tedy zjevně neopodstatněná [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)].
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu