Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem Roudnice nad Labem, Riegrova 1100, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 10. 2004, čj. 14 C 139/2003 – 61, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2006, čj. 10 Co 171/2005 – 94, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, čj. 22 Cdo 59/2007 – 126, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy ČR. Obecným soudům zejména vytýká, že na základě skutkových zjištění učinily právní závěry, které jsou v extrémním rozporu s těmito skutkovými zjištěními, odporují hmotnému právu a zároveň jsou zatíženy i vadami, spočívajícími v porušení procesních předpisů, zejména § 132, §157 a § 118a OSŘ. Uvedené vady činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými a současně i neústavními.
Soud prvního stupně se, podle jejího názoru, dostatečně nevypořádal se všemi provedenými důkazy a neprovedl jejich řádné zhodnocení podle § 132 OSŘ. Dále pak nepoučil účastníky řízení ve smyslu § 118a OSŘ a žalobu zamítl. Odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně a potvrdil jeho rozsudek se stručným a pro stěžovatelku nepřesvědčivým odůvodněním.
Stěžovatelka napadla i usnesení Nejvyššího soudu ve výroku o její povinnosti nahradit každému ze žalovaných náklady dovolacího řízení. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání neuvedli nic nového. V takových případech, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tento soud nepřiznává náhradu nákladů v dovolacím řízení, protože dovolání účastníka není pro Nejvyšší soud přínosem. Proto žalovaným neměla být náhrada nákladů přiznána.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu potvrdil. Podrobně rozebral podstatu sporu. Konstatoval, že stěžovatelka svůj peněžitý nárok odvíjí od čl. V. bod 1 dohody (viz shora). Tímto ujednáním však nebyla explicitně žalovaným založena žádná platební povinnost vůči stěžovatelce a jejímu bývalému manželovi, jednalo se pouze o ujednání deklaratorního charakteru, v němž účastníci projevili ochotu zohlednit konstatovaný rozdíl v cenách vypořádávaných nemovitostí v další dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke zbývajícím nemovitostem.
Zmíněné vyrovnání rozdílu v cenách nemovitostí (ve výši 445.274,- Kč) nelze interpretovat tak, že by zakládalo nějaký peněžitý nárok vůči žalovaným, lze je chápat jen jako konstatování, že rozdíl v cenách vypořádávaných nemovitostí činí právě částku 445.274,- Kč. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů a s jejich skutkovými závěry. Jedná se tedy o polemiku se skutkovými i právními závěry obecných soudů, směřující k tomu, aby Ústavní soud zmíněné závěry obecných soudů přehodnotil tak, jako by byl nejvyšším stupněm v jejich hierarchii. Toto postavení ale Ústavní soud nemá. Jeho úkolem je poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Z kompetence Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky, vyplývá, že se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu dochází tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu § 132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu, a jejich postupu nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Pokud stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jejích základních práv.
Zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod zajišťují, že v souladu s relevantními procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Ústavní soud proto v předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky a v podrobnostech nelze než odkázat na jejich odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2009
František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu