Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem, sídlem Plaská 623/5, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 275/2023-135 ze dne 6. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 0 Nc 29178/2022-99 ze dne 3. 10. 2023, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a dále a) nezletilého M. H. a b) S. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Kolíně ("opatrovnický soud") svěřil nyní desetiletého syna stěžovatele (nezletilého vedlejšího účastníka) do péče matky (vedlejší účastnice) (výrok I. napadeného rozsudku). Stěžovateli uložil povinnost platit od dubna 2022 na výživu syna 8 000 Kč měsíčně a zaplatit nedoplatek na výživném v celkové výši 82 000 Kč v měsíčních splátkách po 2 000 Kč (výrok II. napadeného rozsudku). Opatrovnický soud dále stanovil, že otec je oprávněn se se synem stýkat každý lichý týden od pátku odpoledne do pondělí ráno a každý sudý týden od středy odpoledne do čtvrtku ráno; dále upravil styk v období prázdnin a svátků (výrok III. napadeného rozsudku).
3. Krajský soud v Praze ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí opatrovnického soudu změnil ve výroku II. a uložil stěžovateli povinnost platit na výživu syna 8 000 Kč měsíčně od dubna 2022 a zaplatit nedoplatek na výživném ve výši 102 000 Kč v měsíčních splátkách po 2 500 Kč (výrok I. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále potvrdil prvostupňové rozhodnutí ve výroku III., tj. ve výroku týkajícím se úpravy styku (výrok II. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu týkající se střídavé péče (stěžovatel cituje řadu právních vět nálezů Ústavního soudu). Byť jsou soudy povinny věnovat patřičnou pozornost názoru dítěte, neznamená to, že mají rozhodovat automaticky tak, jak si dítě přeje. Soudy naopak musí svá rozhodnutí založit na pečlivém a komplexním posuzování zájmů nezletilého, což se ovšem ve věci stěžovatele nestalo.
Nezletilému bylo v době rozhodování devět let, zatímco věková hranice ve smyslu § 867 odst. 2 občanského zákoníku je 12 let. Vedle přání nezletilého založily soudy svá rozhodnutí na skutečnosti, že se u nezletilého projevila specifická porucha učení, v důsledku čehož potřebuje stabilnější prostředí, z judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že stabilita výchovného prostředí nemůže být sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. I kdyby bylo původně dohodnuté a praktikované střídání péče po týdnu pro nezletilého dlouhé, soudům nic nebránilo nastavit střídavou péči jinak (případně asymetricky); alternativní úprava však nebyla soudy zvážena a střídavá péče byla bez dalšího vyloučena.
Stěžovatel má za to, že oba rodiče jsou totožně kompetentní k výchově; důvodem vyloučení střídavé péče není ani nesouhlas matky. Napadená rozhodnutí nejsou pečlivě odůvodněna, včetně řádného uvedení relevantních argumentů, jak se soudy s jednotlivými kritérii střídavé péče podle judikatury Ústavního soudu vypořádaly a "proč stěžovatel neuspěl". Skutkové závěry opatrovnického soudu jsou v odůvodnění shrnuty nepřiměřeně stručně; nejsou zde uvedeny ani všechny provedené důkazy. Soudy podle stěžovatele protiústavně opomenuly některé jeho důkazní návrhy (výslech dvou svědkyň, SMS komunikace).
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma části směřující proti výroků II. rozsudku opatrovnického soudu týkajícího se výše výživného. Ústavní soud k projednání návrhu v uvedeném rozsahu příslušný není, protože nelze rušit něco, co bylo změněno či nahrazeno.
6. Ústavní stížnost dále není přípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v části týkající se výroku I. rozsudku opatrovnického soudu, kterým byl nezletilý svěřen do péče matky. Jak vyplývá z bodu 6 rozsudku odvolacího soudu, stěžovatel výrok I. nenapadl odvoláním, a proto nabyl samostatně právní moci a odvolací soud o něm nerozhodoval. V tomto smyslu je třeba uzavřít, že stěžovatel v uvedeném rozsahu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Je nepřípustné, aby se Ústavní soud zabýval námitkou proti nenastavení péče jako střídavé, aniž by toto rozhodnutí opatrovnického soudu vůbec bylo přezkoumáváno odvolacím soudem.
7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a ve zbývající části není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v přípustné části zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jakožto orgán ochrany ústavnosti má v rodinně právních věcech zasahovat pouze v případech skutečně extrémních. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Především nalézací soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, nelze hodnotit jeho postup jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. II.
ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z mezí ústavnosti v právě popsaném smyslu nevybočila. Soudy při stanovení rozsahu styku především přihlédly k přání nezletilého, který opakovaně vyjádřil preferenci nebýt s otcem celý týden [jak vyplývá z pohovoru provedeného opatrovnickým soudem (bod 6 napadeného rozsudku opatrovnického soudu) a ze zprávy opatrovníka (bod 9 tamtéž)]. Soudy rovněž vzaly v úvahu, že se rodiče o pravidelnou střídavou péči po týdnu po rozchodu dříve neúspěšně pokoušeli (bod 17 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Zohlednil-li opatrovnický soud při stanovení šíře styku i skutečnost, že nezletilý má specifickou poruchu učení, a proto potřebuje stabilnější prostředí, jde o logický a řádně odůvodněný závěr, na němž nespatřuje Ústavní soud nic protiústavního.
10. Namítá-li stěžovatel, že soudy protiústavně opomenuly některé jeho důkazní návrhy (výslech dvou svědkyň, SMS komunikace), pak v ústavní stížnosti žádným způsobem neuvádí, co by měly navržené důkazy prokázat a jak by to mělo ovlivnit výsledek řízení. Navíc platí, že ne každé "opomenutí" důkazu je ústavněprávní vadou. K tomu srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14
: "Na druhou stranu, judikatura Ústavního soudu vychází z přesvědčení, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem "zdržovací" procesní taktiky (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015, odst. 21.)."
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost v přípustné části odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti výroku II. rozsudku opatrovnického soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. V části směřující proti výroku I. rozsudku opatrovnického soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu