Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Chemoprojekt, a. s., sídlem Třebohostická 3069/14, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1683/2023-857 ze dne 28. března 2024, výroku II písm. c) rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 202/2021-770 ze dne 24. listopadu 2022 a výroku VII rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 79 Cm 15/2015-630 ze dne 8. června 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Miloslava Kožnara, Ing. Pavla Kryštofa a Ing. Dany Wesselé, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a nákladových výroků rozsudků Městského soudu v Praze ("městský soud") a Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud") [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), jakož i její práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu městského soudu sp. zn. 79 Cm 15/2015 se podává, že se stěžovatelka po vedlejších účastnících žalobou domáhala náhrady škody, kterou měli způsobit jako členové statutárního orgánu (vedlejší účastnice byla žalována jako právní nástupkyně svého manžela Ing. Wesselého) nejednající s péčí řádného hospodáře tím, že za stěžovatelku uzavírali se skupinou označovanou jako DEBRA/GROUP BAU kupní smlouvy a jejich dodatky v rámci projektů Kfely I, Kfely II a Kfely IV/A, B, ačkoli projekty byly podle stěžovatelky očividně nereálné.
3. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že promlčecí lhůta k uplatnění práva/podání žaloby (§ 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) začala plynout nejpozději od zasedání představenstva dne 15. prosince 2010. Žaloba byla podána dne 30. června 2015, tedy po marném uplynutí této lhůty a právo stěžovatelky na náhradu újmy z titulu tvrzeného porušení péče řádného hospodáře se promlčelo. Nadto městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (podle které člen představenstva odpovídá za řádný výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti) dodal, že není chybou žádného z vedlejších účastníků, že výsledek obchodu byl ztrátový.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud rozsudek městského soudu potvrdil s tím, že k zamítnutí žaloby by postačoval každý z důvodů.
5. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka účinně nezpochybnila závěr vrchního soudu, že si vedlejší účastníci při uzavírání smluv počínali s péčí řádného hospodáře. Věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru o promlčení práva stěžovatelky pak již nemohl mít vliv na výsledek řízení a projevit se tak v poměrech stěžovatelky; Nejvyšší soud by nemohl dovoláním napadené rozhodnutí zrušit, i kdyby byl závěr o promlčení práva nesprávný.
6. Stěžovatelka nesouhlasí s odmítnutím dovolání pro nepřípustnost. Skutečnost, že Nejvyšší soud vyhodnotil stěžovatelkou předestřenou otázku jako otázku skutkovou, jej podle stěžovatelky nezbavuje povinnosti posoudit alespoň to, zda namítané pochybení vrchního soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Stěžovatelka je přesvědčena, že v dovolání uvedla i námitky spočívající v porušení základních práv, jelikož tvrdila, že městský soud porušil její právo na spravedlivý proces a rovnost stran tím, že postupoval při zjišťování skutkového stavu vadně, když přenesl (v rozporu s § 194 odst. 5 obchodního zákoníku) důkazní břemeno z vedlejších účastníků na stěžovatelku. Další pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nesprávně rozhodly o výši nákladů právního zastoupení vedlejší účastnice [vycházely z tarifní hodnoty ve výši 109 673 674,40 Kč, ačkoliv stěžovatelka po třetí vedlejší účastnici požadovala zaplatit (nejvýše) částku 49 140 703,27 Kč].
7. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
8. Podstatou ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelky s tím, jak Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání. Z obsahu dovolání (strana 7) se podává, že stěžovatelka vymezila (ohledně otázky týkající se výkladu pojmu péče řádného hospodáře) předpoklad přípustnosti dovolání tak, že napadený rozsudek vrchního soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena, a to, zda lze považovat jednání člena statutárního orgánu, který při uzavírání mnohamilionových a pro společnost nezanedbatelných obchodů nerespektuje interní předpis a/nebo připomínky vnitřních odborů společnosti, za souladné s péčí řádného hospodáře.
9. Nejvyšší soud nepochybil, uvedl-li, že při formulaci této dovolací otázky stěžovatelka zčásti vycházela z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Je totiž pravdou, že stěžovatelka se (v pořadí třetí) dovolací otázkou (byť obecně formulovanou) de facto domáhala přehodnocení závěru vrchního soudu, že jednání vedlejších účastníků byla v souladu s péčí řádného hospodáře. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je mimo jiné sjednocování výkladu hmotného a procesního práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je (od 1. ledna 2013) zakotvena v občanském soudním řádu - ta spočívá v řešení otázek právní povahy, a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání nenaplňuje.
10. Na danou věc tedy nelze použít závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. prosince 2014 (N 231/75 SbNU 581), (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), na který stěžovatelka odkazuje. V uvedeném nálezu šlo o situaci, kdy Nejvyšší soud označil otázku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody za nikoli právní, ale skutkovou, v čemž shledal nezpůsobilý dovolací důvod a dovolání odmítl pro vady, pro něž nelze v řízení pokračovat. V nyní posuzované věci se Nejvyšší soud otázkou přípustnosti dovolání řádně zabýval a vypořádal se i se stěžovatelkou namítanými vadami dokazování. S odkazem na § 241a občanského soudního řádu odůvodnil, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, avšak samy o sobě tyto vady nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Jinými slovy, teprve tehdy, shledal-li by dovolací soud dovolání přípustné z důvodu, že rozhodnutí vrchního soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, mohl by se zabývat námitkami týkajícími se nesprávné aplikace § 194 odst. 5 obchodního zákoníku (přenesení důkazního břemena na stěžovatelku), případně dalšími vadami řízení.
11. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) mohou zcela výjimečně nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná (že by k nim soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět), že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. Poskytování ochrany základním právům a svobodám však může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), která jsou součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v § 241a občanského soudního řádu, anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 tohoto zákona.
12. Obecně platí, že posoudí-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné, neboť dovolatelem vymezená dovolací otázka nezaložila přípustnost dovolání, nebrání to stěžovateli obrátit se na Ústavní soud, domnívá-li se, že postupem soudů nižších stupňů byla porušena jeho základní práva. Ústavní soud není při ústavním přezkumu omezen takovými procesními pravidly (§ 237 a násl. občanského soudního řádu) jako Nejvyšší soud, proto se může zabývat i vadami, které jsou ze zákona vyloučeny z přezkumu dovolacím soudem. Stěžovatelka však ústavní stížností napadla rozsudek městského soudu a vrchního soudu pouze v rozsahu nákladových výroků, nikoli jejich výroky ve věci samé. Ústavní soud přesto nad rámec věci konstatuje, že z obsahu spisu městského soudu nezjistil, že by se městský soud dopustil při zjišťování skutkového stavu či hodnocení důkazů stěžovatelkou namítaných vad. Z ničeho nevyplývá, že městský soud přenesl důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že vedlejší účastníci jednali s péčí řádného hospodáře, na stěžovatelku. Při jednání dne 5. října 2017 městský soud sdělil účastníkům svůj právní názor v tom smyslu, že v žalobě je nedostatečně tvrzeno, kdy došlo ke škodě, v čem spatřuje stěžovatelka vznik škody, jak dospěla k žalované částce, čím měli vedlejší účastníci škodu způsobit, resp. jak jí měli zabránit, stěžovatelka se měla dále vyjádřit k otázce promlčení a nesrovnalostem ohledně výše náhrady škody požadované po třetí vedlejší účastnici. Nešlo tedy o požadavek soudu na doplnění žalobních tvrzení ohledně toho, zda jednali vedlejší účastníci s péčí řádného hospodáře, nýbrž ohledně skutečností prokazujících vznik stěžovatelkou tvrzené škody a její výši. Již při tomto jednání současně soud sdělil účastníkům, že má právo, od kterého se odvíjí žalobní nárok, za promlčené.
13. Pokud jde o ústavní stížností napadené nákladové výroky, Ústavní soud již mnohokrát zopakoval, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě a nákladové výroky rozhodnutí soudů podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů.
14. Obecné soudy vycházely při rozhodování o výši náhrady nákladů vzniklých vedlejší účastnici z tarifní hodnoty věci 109 673 674,40 Kč, ač po ní stěžovatelka požadovala nanejvýš částku 49 140 703,27 Kč, proto, že třetí vedlejší účastnice se v řízení nebránila jednomu žalobnímu požadavku na zaplacení uvedené limitní částky, nýbrž třem rozdílným (podlimitním) žalobním požadavkům (43 633 920,14 Kč s příslušenstvím, 32 682 683,60 Kč s příslušenstvím a 33 327 070,66 Kč s příslušenstvím) v souhrnné výši rovné aplikované tarifní hodnotě. Na tomto základu vystavěný závěr obecných soudů o výši tarifní hodnoty (bod 15 rozsudku vrchního soudu) z mezí ústavnosti nevybočuje.
15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu