Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. B., zastoupeného JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem Domažlice, náměstí Míru 143, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, čj. 28 Co 34/2011 - 497, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel tvrdí, že závěry obecných soudů nejsou v souladu se zájmy nezletilé, která má právo na výchovu oběma rodiči. Podle § 26 odst. 2 a § 50 odst. 1 zákona č. 94/1963, Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o rodině"), příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy o právech dítěte a judikatury Ústavního soudu musí soud návrhu na svěření do střídavé péče vyhovět, pokud oba rodiče mají o výchovu zájem, jsou způsobilí o dítě pečovat; jeho potřeby tím budou lépe zajištěny a neexistují důvody mající prokazatelně negativní vliv na jeho zájem, a to i v případě, že s tím jeden z rodičů nesouhlasí.
V průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že oba rodiče jsou schopni se o nezletilou všestranně postarat a péči o ni fakticky již řadu let zajišťují. Hlavním důvodem, proč soudy návrhu na svěření nezletilé do střídavé výchovy nevyhověly, byl nesouhlas její matky, jehož důvody opakovaně a účelově měnila a byl založen na iracionálních a nepřezkoumatelných důvodech. Realizovaný široký styk přitom probíhá bez námitek vůči péči stěžovatele.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem stěžovatelovy ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že není opodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím vyjadřuje svůj nesouhlas s právním závěrem obecných soudů v otázce splnění podmínek pro nařízení střídavé výchovy, přičemž zásah do svých shora uvedených práv a práv nezletilé spatřuje ve skutečnosti, že rozhodly v rozporu s jeho přesvědčením.
Se zřetelem ke shora uvedeným principům přezkumu Ústavního soudu bylo tak v posuzované věci jeho úkolem především posoudit, zda tím, že obecné soudy jeho návrhu na střídavou výchovu nevyhověly, neporušily jeho základní práva.
Ústavní soud přitom v minulosti opakovaně judikoval, že v rodinněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda je takový postup v souladu s jeho zájmy, jsou zásadně věcí obecných soudů. V této souvislosti uvedl, že zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice každého rodiče ( sp. zn. III. ÚS 464/04 ). Současně je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj.
Ústavní soud rovněž judikoval, že jakkoli střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do vzájemných rozporů), nesmí na ni soud rezignovat už tehdy, kdy jeden z nich s ní jen "obstrukčně", resp. ničím neodůvodněně nesouhlasí; takový nesouhlas může být relevantní pouze tehdy, jak správně dovozuje stěžovatel, je-li založen na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte, jak tomu je i v posuzované věci.
Z napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že nesouhlas matky nezletilé nelze mít za obstrukční, respektive účelový a racionálně neodůvodněný, tak jak tomu bylo ve věci posuzované ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1206/09 , ze dne 23. 2. 2010, ve které nebyla střídavá výchova nezletilého dítěte, ač znalcem doporučena, nařízena pouze pro nesouhlas matky, jenž nebyl racionálně odůvodněn, ve vztahu k dítěti postrádal relevanci, a tudíž se jevil jako obstrukční.
Nelze ani dovodit, jak tvrdí stěžovatel, že by jeho důvody opakovaně a účelově měnila a byl založen na iracionálních a nepřezkoumatelných důvodech. Podstatné je, jak vyplývá z podrobného odůvodnění napadených rozhodnutí, že obecné soudy hodnotily na základě konkrétních skutkových zjištění, s nimiž stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas, nejen vhodnost dosavadního výchovného prostředí a předpoklady obou rodičů, ale i jejich vzájemné vztahy a vztah nezletilé k nim. Jejich logicky odůvodněnému skutkovému závěru, že nebyl nalezen důvod pro změnu stávajícího vyhovujícího výchovného prostředí, nelze z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout.
Není důvod ani přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že obecné soudy přebíraly nepodložená tvrzení matky, resp. že skutkový stav je zatížen neúplností; totéž platí i o hodnocení důkazů, které provedly. Ústavní soud připomíná, že co do námitek proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, není vzhledem k vymezení svého postavení zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, což se v posuzované věci zjevně nestalo.
Skutkové závěry ve věci stěžovatele rozhodujících obecných soudů ohledně vhodnosti střídavé výchovy jsou věcné, logicky konzistentní a adekvátně reagují nejen na aktuálně panující situaci mezi oběma rodiči, nýbrž věnují pozornost předpokládaným důsledkům této úpravy výchovného prostředí do budoucna (stěžovatelem rozporované závěry o budoucí školní docházce nezletilé).
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení Úmluvy o právech dítěte. Zjistil, že soudy obou stupňů zjišťovaly přání nezletilé a zohlednily je, pokud nenařídily střídavou výchovu a nevyhověly jeho návrhu, nepředstavuje tato skutečnost, s ohledem na dosud realizovaný rozsah jeho styku s ní, porušení jejího práva na péči obou rodičů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než stěžovatelovu ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2011
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu