Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Arnošta Musila, zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 10/2023-363 ze dne 16. 3. 2023, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Tatiany Musil Bednárové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Semilech (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 10 C 63/2021-286 ze dne 30. 6. 2022 určil, že stěžovatel je spoluvlastníkem tam specifikovaného pozemku (výrok I), a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady nalézacího řízení ve výši 410 917,50 Kč (výrok II). K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že stěžovateli se právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem proti vedlejší účastnici nepřiznává (výrok II), a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení (výrok III).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatel namítá, že odvolací soud nerespektoval pravidla pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o společné jednání stěžovatele a vedlejší účastnice při snaze chránit majetek stěžovatele před jeho věřiteli; podle stěžovatele ale nevysvětlil, proč by důsledky za jejich společné jednání měl nést pouze on. Byla to vedlejší účastnice, která porušila jejich dohodu prodat předmětnou nemovitost společně, a zavinila tak podání žaloby. Odvolací soud dále pochybil tím, že nezkoumal dopad svého rozhodnutí do majetkových poměrů stěžovatele, který má nižší měsíční příjem než vedlejší účastnice. Stěžovatel také poukazuje na skutečnosti, že v době manželství s vedlejší účastnicí byl zatížen pouze jednou exekucí z dob trvání jeho předchozího manželství a že výstavbu předmětných nemovitostí uhradil z 80 % on.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne (čehož si je stěžovatel vědom), že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)].
6. Již tak omezená šíře přezkumu se ještě umenšuje tam, kde podstata porušení ústavně zaručených základních práv či svobod je spatřována v (ne)uplatnění některého z mimořádných institutů, typicky moderačního práva podle § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2306/20 ze dne 2. 3. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V takových případech musí být intenzita zásahu základních práv či svobod účastníka řízení mimořádně vysoká, např. musí jít o zjevně netolerovatelný případ svévole či libovůle [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)], zejména postupují-li soudy tak, že své závěry nezdůvodní vůbec (pouhým formálním odkazem na dané ustanovení) či je zdůvodní nedostatečně (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1895/22 ze dne 6. 9. 2022) - o takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde.
7. Odvolací soud přesvědčivě a srozumitelně v bodu 21 svého rozsudku vyložil, z jakého důvodu postupoval podle § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů nalézacího řízení stěžovateli nepřiznal; důvod hodný zvláštního zřetele spatřil v okolnosti, že vedlejší účastnice byla majitelkou všech účtů užívaných oběma účastníky a stala se formálně výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Cílem tohoto stavu přitom podle odvolacího soudu bylo znemožnit věřitelům stěžovatele, aby uspokojili své pohledávky vůči němu z jeho příjmů z podnikání, případně z jiného majetku, jenž by se nacházel ve společném jmění manželů. Za této situace považoval odvolací soud za spravedlivé, aby náklady vzniklé v řízení před nalézacím soudem nesl každý z účastníků sám. V uvedeném závěru neshledává Ústavní soud žádné kvalifikované vady ve smyslu jeho ustálené judikatury, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
8. Neopodstatněná je námitka stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval dopadem svého rozhodnutí do jeho majetkových poměrů. V této souvislosti totiž odvolací soud uzavřel, že majetková situace obou účastníků je obdobná. Další stěžovatelem tvrzené okolnosti jsou pouze pokračující polemikou s postupem odvolacího soudu, která však ústavněprávní roviny nedosahuje. Ústavní soud není povolán k přehodnocování - řádně odůvodněných - závěrů obecných soudů učiněných v rovině podústavního práva, ani kdyby se s nimi sám neztotožňoval.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu