Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. K., zast. Mgr. Lubomírem Nedbalem, advokátem, sídlem Sukova 3, Bruntál, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.3.2011, č.j. 11 Co 541/2010-305, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1, věta druhá, Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozsudkem krajského soudu, ani postupem předcházejícím jeho vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právního závěru, k němuž dospěl krajský soud ohledně existence právního vztahu mezi družstvem a dodavatelem tepla, k čemuž předkládá svoji vlastní představu o pozici družstva jako správce jejího majetku.
Ústavní soud k tomu dodává, že závěry krajského soudu plně korespondují právní povaze vztahu pronajímatele a nájemce bytu při zajišťování plnění spojených s nájmem bytu (v dané věci při zajišťování dodávek tepla), čímž pronajímatel bytu plní svoji povinnost zakotvenou v § 687 odst. 1 obč. zákoníku. Předpokladem jejího řádného splnění je uzavření smlouvy s dodavatelem (ledaže by závazkový vztah existoval přímo mezi nájemcem a dodavatelem, např. u elektrické energie, plynu apod.), kterému pronajímatel hradí cenu takových plnění; sám od nájemců inkasuje zálohy, jež následně vyúčtovává.
Tyto zálohy jsou pak plněním úhradové povinnosti nájemce vůči pronajímateli, tudíž představa stěžovatelky, že pronajímatel vystupuje v postavení správce jejího majetku, je zcela právně vadná. Vzhledem k tomuto zjištění pak je zřejmé, že nemohlo postupem krajského soudu dojít k porušení základního práva na ochranu majetku.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu