Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Safiro WM s.r.o., Moskevská 1464/61, Praha 10, zastoupené Mgr. Andreyou Voglovou, advokátkou se sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024 č. j. 23 Cdo 3956/2023-296 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023 č. j. 39 Co 181/2023-277, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti REDSIDE investiční společnost, a.s., sídlem Na Příkopě 854/14, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vystupovala jako žalovaná v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení podané vedlejší účastnicí. Nárok svědčící vedlejší účastnici stěžovatelka nepopírala, ale během řízení uplatnila vzájemný návrh. Vzájemný návrh sestával z mnoha pohledávek vůči vedlejší účastnici, které vznikly ze zprostředkování investic stěžovatelkou. Žalovaná jím uplatňovala pohledávky k započtení s tím, že žádala, aby jí bylo přisouzeno více, než žalobou požadovala vedlejší účastnice.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu a napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze došlo k porušení jejího základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení stěžovatelka spatřuje v tom, že obecné soudy v důsledku nesprávného pojetí určitosti pohledávky a některých procesních pochybení nevyhověly jejímu vzájemnému návrhu.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. 3. 2023 č. j. 20 C 558/2021-254 posoudil pohledávky žalované pro neurčitost za nezpůsobilé k započtení a vzájemný návrh stěžovatelky zamítl a žalobě vedlejší účastnice vyhověl. Důvodem pro závěr o nezpůsobilosti pohledávky k započtení a zamítnutí vzájemného návrhu bylo neunesení břemena tvrzení stěžovatelkou a neurčitost a nejistota takové pohledávky. Stěžovatelka sice soudu předložila tabulku provozní sjetiny a některé faktury, z těch však dle obvodního soudu nevyplývalo, z jakých konkrétních pohledávek se jí uplatňovaný vzájemný návrh měl skládat. Z tohoto důvodu a kvůli rozpornosti dalších tvrzení stěžovatelky se tak obvodní soud nemohl zabývat ani samotnou existencí pohledávek.
4. K odvolání stěžovatelky se Městský soud v Praze po doplnění dokazování ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a jeho rozsudek napadeným rozsudkem potvrdil. S odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu městský soud konstatoval, že stěžovatelka v řízení měla specifikovat, které konkrétní pohledávky proti žalované částce započítává. Tvrzení stěžovatelky však nepostačovala k tomu, aby bylo zřejmé, jaké konkrétní pohledávky, z jakého titulu a v jaké výši je proti žalované pohledávce započítává.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením zamítl. Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se jedná o neurčité započtení, pokud součet hodnot pohledávek na jedné straně převyšuje hodnotu pohledávek na druhé straně a současně z projevu vůle nelze určit, které pohledávky započtením zanikly a které nikoliv. Právě z tohoto důvodu bylo dle Nejvyššího soudu započtení stěžovatelky neurčitým právním jednáním. Ve shodě s městským soudem Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka nedokázala v řízení dostatečně specifikovat konkrétní pohledávky. K námitce stěžovatelky týkající se opomenutých důkazů Nejvyšší soud poznamenal, že se jedná o námitku procesních vad, která nemůže založit přípustnost dovolání. Nad rámec však dodal, že soudy provedené důkazy v odůvodnění nerozváděly kvůli tomu, že pro konkretizaci pohledávek nebyly významné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší tři okruhy námitek. Zaprvé nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně neurčitosti k zápočtu uplatňovaných pohledávek. Představa obecných soudů o určitosti pohledávky je dle stěžovatelky formalistická. V souladu s dispoziční zásadou totiž mohla stěžovatelka určit jakoukoliv částku, kterou vzájemným návrhem uplatňovala, a nemuselo se tak jednat o přesný součet více dílčích odměn, jak soudy požadovaly. Zadruhé stěžovatelka namítá, že obvodní i městský soud se v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly dvěma provedenými důkazy (e-mailová komunikace a rámcová smlouva), které proto považuje za opomenuté důkazy. Třetí okruh argumentů stěžovatelky se týká nesprávného posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem. Závěr Nejvyššího soudu, že procesní vady nemohou založit důvodnost dovolání, je dle stěžovatelky projevem protiústavní libovůle. Tento právní názor Nejvyššího soudu shledává rozporný s ustanovením § 237 občanského soudního řádu, které zakládá přípustnost dovolání i v souvislosti s řešením otázek týkajících se procesního práva. Procesní vady tedy dle stěžovatelky mohou přípustnost dovolání založit. Přípustnost dovolání navíc nevzniká rozhodnutím Nejvyššího soudu, nýbrž vyplývá ze zmíněného ustanovení. Nejvyšší soud se tedy měl skutečným naplněním dovolacího důvodu zabývat až v rámci meritorního přezkumu dovolání.
7. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněnou stěžovatelkou, která je řádně zastoupena advokátkou, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měla stěžovatelka k dispozici.
8. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vychází z toho, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do pravomocných rozhodnutí soudů pouze tehdy, když tato rozhodnutí nerespektují základní práva a svobody účastníků řízení (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3578/22 či IV. ÚS 2141/21 ). Jinak řečeno, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává napadená rozhodnutí z hlediska podústavního práva, nýbrž pouze hlediskem základních práv a svobod.
10. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož obsahem je vícero dílčích záruk řádného soudního řízení. Cílem těchto záruk je řízení, které lze pokládat za spravedlivé jako celek. Z tohoto důvodu při hodnocení opodstatněnosti ústavní stížnosti přihlédl Ústavní soud i k rozsudku obvodního soudu, ačkoliv stěžovatelka toto rozhodnutí ústavní stížností nenapadá.
11. První námitka stěžovatelky týkající se "nesprávné představy" soudů o tom, jak vypadá (ne)určitá pohledávka, směřuje k výkladu podústavního práva. Jak bylo výše naznačeno, výklad podústavního práva je především věcí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu. Zrušení rozhodnutí přichází v úvahu pouze v tu chvíli, pokud výklad obecnými soudy nepřípustně zasahuje do některého ze základních práv nebo je v extrémním rozporu s požadavky přiléhavého vypořádání posuzovaného právního vztahu (např. nález sp. zn. III. ÚS 3492/17 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3578/22 ). To však zjevně není případ stěžovatelky.
12. Požadavek bližšího určení uplatňovaných pohledávek a určitosti započtení nebyl formalistický ani nepřiměřený, protože bez něho obecné soudy nemohly vědět, jaké konkrétní pohledávky mají být v řízení dokazovány. Nejvyšší soud i městský soud rozumně zdůvodnily, že požadavek existuje také proto, aby bylo zřejmé, jaké pohledávky po započtení zaniknou a jaké ne (strana 2 a 3 usnesení Nejvyššího soudu, body 24 a 25 rozsudku městského soudu). Z odůvodnění obou soudů lze též seznat, že se jedná o závěr vyplývající z ustálené rozhodovací praxe. Jednoznačně se tak v duchu výše citovaných rozhodnutí nejedná o extrémně nepřiléhavou úvahu. Z protokolů z jednání před obvodním soudem a zvukového záznamu z jednání před obvodním soudem ze dne 23. 1. 2023, které stěžovatelka Ústavnímu soudu zaslala, je navíc patrné, že obvodní soud stěžovatelku opakovaně vyzýval k doplnění skutkových tvrzení a jasně stěžovatelce sdělil, jaké základní informace o pohledávkách by skutková tvrzení měla obsahovat. Právní závěr tedy pro stěžovatelku nemohl být ani v ničem překvapivý.
13. Další námitka stěžovatelky směřuje k problematice opomenutých důkazů. O opomenutý důkaz jde tehdy, když soud bez dostatečných důvodů odmítne důkaz provést či se provedeným důkazem adekvátně nezabývá (např. stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 50/03 , dále nález sp. zn. III. ÚS 95/97 či přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 1904/20 ). Důkazy, které stěžovatelka považuje za opomenuté, však v řízení městský soud provedl, vyvodil z nich skutková zjištění (body 18 až 20 rozsudku městského soudu) a vypořádal se s nimi (bod 25 rozsudku městského soudu). Již obvodní soud se však k těmto důkazním návrhům vyjádřil v tom smyslu, že bez dostatečných skutkových tvrzení jejich provedení nemá pro řízení smysl (bod 22 rozsudku obvodního soudu). Na to vše pak ve stručnosti poukázal Nejvyšší soud (strana 4 usnesení Nejvyššího soudu). O opomenuté důkazy se tedy v žádném smyslu nejedná.
14. V kontextu třetí námitky týkající se přípustnosti dovolání Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom smyslu, že i dovolací řízení je vázáno ústavními garancemi řádného procesu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 či
). Pokud by Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, ačkoliv by dovolání ve skutečnosti přípustné bylo, mohlo by se jednat o protiústavní odepření práva na soudní ochranu (nálezy sp. zn. II. ÚS 1966/16 či
). Jestliže ale Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky zčásti proto, že její námitka se týkala vad řízení a nezaložila proto přípustnost dovolání, držel se zákonných pravidel dovolacího řízení upravených v občanském soudním řádu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zaměňuje vady řízení a otázky procesního práva. Ke zkoumání tzv. jiných vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, by Nejvyšší soud mohl přistoupit, teprve jestliže by byly naplněny předpoklady přípustnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 26).
15. Stěžovatelka se též mýlí v tvrzení, že Nejvyšší soud měl její dovolání posoudit meritorně, jelikož přípustnost dovolání zakládá zákon a nikoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podmínky přípustnosti dovolání jsou sice zakotvené v zákonné úpravě, ale Nejvyšší soud posuzuje jejich naplnění. Jak uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud, pouhé tvrzení dovolacího důvodu ještě neznamená jeho skutečné naplnění. Použije-li Nejvyšší soud § 237 občanského soudního řádu způsobem souladným s ustálenou rozhodovací praxí a obecně uznávanými zásadami spravedlnosti, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů. Při posuzování přípustnosti dovolání se tedy Nejvyšší soud svévole nedopustil.
16. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu