Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Levstra s.r.o., Hněvkovského 39a, Brno, zastoupené Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem, sídlem Heršpická 800/6 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2020 č. j. 2 Cmo 1/2020-384 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 č. j. 29 Cdo 119/2021-439, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
O žalobě stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně ze dne 18. 6. 2019 č. j. 15 Cm 5/2015-344 tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost uhradit stěžovatelce částku 1 800 000 Kč s příslušenstvím. K podanému odvolání Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu změnil a žalobu zamítl. Dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že vedlejší účastník v době faktického ukončení činnosti společnosti MIXER s.r.o. převedl celý svůj obchodní podíl na nekontaktní osobu, tzv. "bílého koně", který figuruje v ČR a SR ve stovkách nefunkčních právnických osob. K tomuto převodu došlo smlouvou ze dne 31. 7. 2013, tedy těsně před zahájením insolvenčního řízení. Po převedení obchodního podílu byl vedlejší účastník na adrese uvedené ve veřejných rejstřících i registru obyvatel Slovenské republiky nekontaktní. Jinou adresu se ani soudu nepodařilo zjistit. Žalobu doručovanou soudem prostřednictvím Okresního soudu Bratislava III se vedlejšímu účastníkovi nepodařilo doručit. Krajský soud v Brně tak vedlejšímu účastníkovi ustanovil tzv. procesního opatrovníka. Tomu se vedlejšího účastníka rovněž nepodařilo kontaktovat.
Stěžovatelka je toho názoru, že vedlejší účastník vědomě ignoroval vedení soudního řízení o nároku na náhradu škody a mařil doručování. K tomu uvedla několik zdrojů, z nichž lze seznat doručovací adresu žalovaného. Bylo na něm, aby zajistil splnění předpokladů pro doručování na adrese uvedené v několika veřejných registrech. Stát by neměl poskytovat ochranu nepoctivému a protiprávnímu jednání. Stěžovatelka nerozporovala účinky doručení žaloby ustanovenému opatrovníkovi, ale naopak poukazovala na hmotněprávní účinky úmyslného zmaření doručení tím, že žalovaný uvede nekontaktní adresu.
Obecné soudy založily svoji argumentaci pouze na skutečnosti, že na uvedené adrese bylo doručení neúspěšné a nijak nezkoumaly, z jakých důvodů bylo toto doručení neúspěšné. Tím, že žalovanému nebyla doručena žaloba, právo stěžovatelky se nestalo splatným nárokem a stěžovatelka tak nemohla realizovat své právo na náhradu škody. Postup vedlejšího účastníka je podle stěžovatelky návodem pro obcházení práv poškozených, když fakticky znemožňuje vyzvat škůdce k náhradě škody na situace, kdy tento udržuje stav, kdy je fakticky nekontaktní
Z ústavních stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že tyto se zaměřily především na to, zda se právo stěžovatelky na náhradu škody stalo splatným nárokem. K tomu je však nezbytné, aby byl žalovaný vyzván k plnění. Ze zjištění obecných soudů přitom vyplývá, že žalovanému nebyla řádně doručena žaloba a rovněž nebylo prokázáno a ani tvrzeno doručení výzvy k zaplacení požadované náhrady škody. Z toho důvodu nenastala splatnost práva stěžovatelky na náhradu škody a žaloba byla zamítnuta.
Stěžovatelka vytýká obecným soudům především tu skutečnost, že se blíže nezabývaly samotným doručením, resp. nemožností doručení na adresu žalovaného, na které byl tento zcela nekontaktní. Stěžovatelka se přitom dovolávala judikatury obecných soudů, týkající se doručování. Ústavní soud však považuje za podstatné, že žaloba byla doručována do zahraničí, a to prostřednictvím cizího soudu. V takových případech je písemnost doručována v souladu s právními předpisy přijímacího státu, který následně českému soudu pouze sdělí výsledek doručení, tzn., zda zásilka byla či nebyla doručena. Vrchní soud podrobně pak rozebral rozdíl mezi doručení procesnímu opatrovníkovi žalovaného a případnému hmotněprávnímu opatrovníkovi. Odkázal přitom i na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo náležitě a odůvodněno.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy své závěry jasně a logicky zdůvodnily. Z přezkoumaných rozhodnutí není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud proto neshledal na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu