Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou se sídlem Masarykovo náměstí 1007, Vizovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 25. 5. 2021 č. j. 60 Co 107/2021-1460, usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 3. 2021 č. j. 0 P 251/94-1445, usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 11. 2021 č. j. 0 P 251/94-1501, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 22. 2. 2022 č. j. 60 Co 37/2022-1516, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 11. 6. 2020 sp. zn. 58 Co 278/2019, rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 6. 2019 č. j. P 251/94-1301, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 12. 11. 2013 č. j. ZT 330/2013-22 a rozhodnutím ve věci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 52 INS 16271/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 80, čl. 95 odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. II
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel obrátil na Okresní soud ve Zlíně s návrhem na úpravu rozsahu svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného bratra stěžovatele. Soud ustanovil stěžovatele opatrovníkem pro správu části jmění posuzovaného a ohledně správy pohledávek posuzovaného za v rozhodnutí jmenovanými osobami, s výjimkou správy těchto pohledávek v insolvenčním řízení a s výjimkou zastupování před soudy (rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 6. 2019 č. j.
P 251/94-1301). Krajský soud v Brně toto rozhodnutí změnil tak, že do funkce opatrovníka opětovně ustanovil výhradně opatrovníka původního (rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 11. 6. 2020 č. j. 58 Co 278/2019). Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí dovolal a požádal o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud ve Zlíně mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal (usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 3. 2021 č. j. 0 P 251/94-1445). Odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil (usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 25.
5. 2021 č. j. 60 Co 107/2021-1460). Stěžovatel žádal zrušení těchto rozhodnutí. Zároveň stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podává i proti následujícím rozhodnutím navazujícím na rozhodnutí č. j. 60 Co 107/2021-1460, tato již nijak nespecifikoval. V ústavní stížnosti dále doplnil, že na základě plné moci od stávajícího opatrovníka posuzovaného nahlédl do trestního spisu sp. zn. ZT 330/2013, vedeného na základě stěžovatelova trestního oznámení na pachatelky trestné činnosti na posuzovaném. Věc byla odložena (usnesení na č. l.
657). Opatrovník posuzovaného byl v této věci nečinný. Stěžovatel žádal i o zrušení rozhodnutí o odložení věci. III
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jmenováním nevhodných opatrovníků dochází k poškozování práv posuzovaného bratra stěžovatele a požadováním soudního poplatku a následným zastavením řízení tak bylo znemožněno hájit jeho práva.
Dovolání by v této věci nemělo být zpoplatněno, stěžovatel jím neusiloval o svůj prospěch či výhodu. Dovolání nemá být zpoplatněno i proto, že každý občan či lidská bytost má mít v ČR a prostředí EU právo na řádné zastání svých práv. Soudy, opatrovníci a orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími, činností či nečinností poškozují posuzovaného. Bez dalších podrobnějších souvislostí s touto věcí vyjádřil požadavek, aby Ústavní soud "ošetřil" věrohodnost protokolace obsahů výpovědí účastníků řízení.
Stěžovatel také uvedl, že vynaložil úsilí, aby zvrátil proces, v němž se majetek odčerpaný jeho bratrovi netrestanou pachatelkou rozptýlí v insolvenčním řízení mezi věřitele. Dodnes mu není známo, jak je s tímto majetkem naloženo. Domnívá se, že stát nemá právo vložit majetek, který pachatelka trestné činnosti protiprávně odčerpala bezbrannému nesvéprávnému, do insolvenčního řízení. V ústavní stížnosti žádal zrušení příslušných rozhodnutí ve věci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 52 INS 16271/2015.
Ta však nijak nespecifikoval. IV
Stěžovatel byl Ústavním soudem vyzván k upřesnění petitu a doložení napadených rozhodnutí. Ve vyjádření k této výzvě uvedl, že vše již dostatečně vylíčil v původním podání. Rozhodnutími, která se týkají zajištěného majetku ve věci insolvenčního řízení, nedisponuje. K žádosti o upřesnění petitu stěžovatel zopakoval důvody podání ústavní stížnosti a podrobně je rozebral. K odložení věci pak specifikoval napadené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 12. 11. 2013 č. j.
ZT 330/2013-22. Stěžovatel učinil i další doplnění podání o svou představu kroků, které od Ústavního soudu očekává, resp. žádá. V tomto doplnění pak již výslovně uvedl, že žádá také o zrušení usnesení Okresního soudu ve Zlíně č. j. 0 P 251/94-1501 a usnesení odvolacího soudu č. j. 60 Co 37/2022-1516, kterými bylo zastaveno dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Obě rozhodnutí přiložil. K osvobození od soudních poplatků uvedl, že zákon o soudních poplatcích ve věci opatrovnictví od poplatků zcela osvobozuje, přičemž neuvádí, o jaký soud by se mělo jednat, tudíž tak činí pro všechny stupně soudů.
Ve vztahu k insolvenčnímu řízení znovu uvedl, že rozhodnutí zde učiněná mu nejsou přístupná a nijak je nespecifikoval. V
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k posouzení návrhu, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že podání stěžovatele nesplňovalo některé základní náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, byl navrhovatel dne 11. 8. 2022 vyzván k upřesnění petitu a předložení napadených rozhodnutí a současně poučen, že neodstranění vad návrhu je důvodem k jeho odmítnutí. Uvedená výzva byla řádně doručena. Stěžovatel na tuto výzvu reagoval dvěma podáními, v nichž specifikoval některá rozhodnutí, která napadá a také je doplnil. Ve vztahu k rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení tak však neučinil, když uvedl, že je nemá k dispozici a uvedl způsob, jak je možné je získat.
Není však věcí soudu, aby z uvedeného spisu vybíral rozhodnutí, která se týkají zajištěného majetku a která by případně mohla být způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv posuzovaného. Ke specifikaci takových rozhodnutí je oprávněn a povinen pouze stěžovatel. Ústavní soud proto návrh v této části pro neodstranění vad odmítl. Jde-li o usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 11. 2021 č. j. 0 P 251/94-1501, kterým soud zastavil dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a následné rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 22.
2. 2022 č. j. 60 Co 37/2022-1516, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, stěžovatel byl poučen o přípustnosti dovolání a podmínkách jeho přípustnosti. Z ústavní stížnosti ani přiložených listin nevyplývá, že by bylo dovolání v této věci podáno. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V projednávané věci je v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání. Protože stěžovatel dovolání nepodal, nevyužil všechny prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud tedy ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedeným rozhodnutím jako návrh nepřípustný odmítl.
Předpoklady pro uplatnění výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu naplněny nebyly, když "z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že řešení otázky z ústavní stížnosti musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem". (LANGÁŠEK, T. In WAGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, i. A KOL. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Wolters Kluwer, 2007, komentář k § 75). Ze stejných důvodů je pak třeba přistoupit i k odmítnutí ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12.
6. 2019 č. j. P 251/94-1301 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 6. 2020 sp. zn. 58 Co 278/2019 o svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného. Byť v tomto případě napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně dovoláním, dovolací řízení bylo Okresním soudem ve Zlíně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a toto rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Brně. Dlouhodobá praxe Ústavního soudu je přitom ustálená v tom, že požadavkem vyčerpat je nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem (srov. např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 3209/08 ,
,
,
III. ÚS 2425/10 či nález sp. zn. I. ÚS 878/15 ). V tomto případě však bylo dovolací řízení zastaveno a Nejvyšší soud tedy vůbec nepřistoupil ke zkoumání podmínek přípustnosti dovolání. Ze stejných důvodů jako výše Ústavní soud nezvažoval aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Navíc by zde ani nebyla dodržena požadovaná lhůta jednoho roku. Ústavní soud tedy ústavní stížnost i v části směřující proti výše uvedeným rozhodnutím jako návrh nepřípustný odmítl.
Ústavní soud ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím prověřoval, zda byla ústavní stížnost podána v zákonem požadované lhůtě. Posledním opravným prostředkem proti rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 3. 2021 č. j. 0 P 251/94-1445, kterým nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků, bylo odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2021 č. j. 60 Co 107/2021-1460. Stěžovateli bylo toto rozhodnutí doručeno podle jeho tvrzení 24. 6. 2021. Ústavní stížnost pak byla doručena dne 28.
6. 2022. Je tedy zjevné, že byla podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Předpoklad roční lhůty k podání ústavní stížnosti vyvozený z § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelem je nesprávný. V tomto ustanovení není zakotvena výjimka ze lhůty pro podání ústavní stížnosti podle § 72 zákona o Ústavním soudu, jak se mylně domnívá stěžovatel (srov. i např. usnesení sp. zn. II. ÚS 143/04 ). Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Ze stejných důvodů musel Ústavní soud přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti směřující proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně. Policejní orgán prováděl na základě trestního oznámení stěžovatele šetření mj. ve věci podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Po provedeném šetření usnesením zahájil trestní stíhání dané osoby a následně předložil státnímu zástupci k jeho žádosti spisový materiál. Státní zástupce rozhodl na základě § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu a odložení věci podle § 159a odst. 3 trestního řádu s využitím ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
Proti usnesení o odložení věci může podat stížnost pouze poškozený. Stěžovatel tedy podal proti danému usnesení ústavní stížnost. Nelze však přehlédnout, že napadené usnesení bylo vydáno 12. 11. 2013, právní moci nabylo dne 19. 11. 2013. Z § 159a odst. 6 trestního řádu plyne, že se oznamovatel o odložení věci vyrozumí, pouze pokud o to podle § 158 odst. 2 požádal. Z předložených listin tato skutečnost nevyplývá. Nicméně z listiny přiložené stěžovatelem k ústavní stížnosti (zvláštní příloha č. 2), nazvané jako Žádost o rozhodnutí o podnětu, vyplývá, že musel o tomto rozhodnutí vědět nejpozději dne 11.
3. 2021, kdy byla tato žádost zpracována. Ústavní soud ústavní stížnost i v této části odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem. VI
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 1 písm. e), § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, u něhož nebyly odstraněny vady ve stanovené lhůtě, zčásti jako návrh nepřípustný a části jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj