Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023 č. j. 28 Cdo 952/2023-1307, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. prosince 2022 č. j. 8 Co 727/2022-1212 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. dubna 2022 č. j. 6 C 33/2020-1088, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a Mariany Novotné Nachtigallové, Magdaleny Servítové, Veroniky Servítové a Ing. Petra Nesýho, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastníci se žalobou u Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") domáhali nahrazení nedostatku projevu vůle stěžovatelky uzavřít smlouvu u bezúplatném převodu tam specifikovaných tzv. náhradních pozemků jako uspokojení jejich restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud napadeným rozsudkem projev vůle stěžovatelky podle žaloby nahradil, mimo šest pozemků. Shledal, že bylo povinností stěžovatelky vydat vedlejším účastníkům tzv. náhradní pozemky, protože nebylo možné vydat pozemky odňaté, které však bylo nutné ocenit k určení jejich hodnoty. V tom však stěžovatelka postupovala liknavě až svévolně. Okresní soud dále shledal (mimo jiné na podkladě znaleckého dokazování), že část odňatých pozemků byla již v době převodu na stát (v roce 1965) určená k zastavění, o čemž svědčí Směrný územní plán hlavního města Prahy z roku 1964, jakož i zastavovací plány z 30. let 20. století. To odůvodňuje jejich ocenění vyšší částkou podle § 11a odst. 14 zákona o půdě ve spojení s vyhláškou č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky potvrdil napadený rozsudek okresního soudu, mimo části, u níž shledal jeho nepřezkoumatelnost. Podle krajského soudu stěžovatelka zejména zpochybňovala stavební charakter části odňatých pozemků, a tedy jejich hodnotu, kterou považovala za nepřiměřeně vysokou. Krajský soud se zde ztotožnil s hodnocením okresního soudu; podle tehdejší územně plánovací dokumentace, ze které okresní soud vyšel, jakož i vedlejšími účastníky doložených územních rozhodnutí, byla oblast určena k zastavění domy a související infrastrukturou. K odnětí pozemků nedošlo za účelem jejich zemědělského využití (jde o pozemky v širším centru Prahy). Stěžovatelka ostatně sama přislíbila předložení oponentního znaleckého posudku, což však dosud neučinila. Krajský soud konečně nepřisvědčil námitce stěžovatelky o použití srážek z ceny pozemků podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Charakter dané části odňatých pozemků byl stavební a tomu má odpovídat hodnota protiplnění. Pozemky byly určeny k zástavbě napojené na infrastrukturu. Uvedené ustanovení lze použít pouze za situace, kdy je "nade vši pochybnost prokázáno, že jsou naplněny podmínky" pro jeho aplikaci.
4. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Podle Nejvyššího soudu závěry soudů nižších stupňů odpovídají jeho ustálené rozhodovací praxi, a to zejména o ocenění pozemků podle jejich skutečného charakteru a účelu odnětí, přestože jsou vedeny jako zemědělské. Je třeba hodnotit okolnosti každé jednotlivé věci. Nepřiměřené nejsou úvahy o nepoužití cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Soudy nižších stupňů zde vyšly z individuálních okolností věci (charakteru pozemků) a shledaly, že podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení dány nejsou.
To rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rovněž odpovídá. Sama stěžovatelka ani v dovolání konkrétní okolnosti svědčící pro použití daného ustanovení neuvádí. Na uvedeném ničeho nemění ani "nešťastná formulace" krajského soudu, že je třeba podmínky aplikace cenových srážek prokázat "nade vši pochybnost". Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že týž soud z požadavku prokazovat tvrzení s absolutní jistotou nevycházel.
5. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy učinily "extrémní skutkové závěry v rozporu s obsahem spisu". Upozorňuje, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze jako jediný podklad použít Směrný územní plán hlavního města Prahy z roku 1964 pro určení charakteru pozemku. V řízení nebyl předložen jediný důkaz o tom, že výstavba proběhla podle daného plánu. Stavby byly realizovány později podle územních plánů ze 70. let 20. století. To rovněž značí, že ke změně charakteru pozemků došlo až po přechodu vlastnického práva na stát, což je podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nepřípustné. Ocenění daných pozemků vyšší částkou pro jejich údajný stavební charakter vede k poskytování nepřiměřeně vysokých náhrad.
6. Dále stěžovatelka zpochybňuje závěry obecných soudů, že některé pozemky mají stavební charakter, protože jde o přírodní fotbalové a ragbyové hřiště, tenisové kurty či dětské hřiště v parku. Ve skutečnosti tak jde jen o travnatou plochu. Podle nynější úpravy by se tyto pozemky neocenily jako stavební. Dále na dvou pozemcích byla postavena původně provizorní kancelářská budova, která později byla zbourána. Územně plánovací dokumentace však zde do roku 1976 s bytovou výstavbou nepočítala. S těmito tvrzeními se obecné soudy nevypořádaly. Dále stěžovatelka označuje za neústavní závěr, že vymezení stavebního pozemku pro účely restitucí se nepojí s výkladem stavby podle občanského práva. Konečně stěžovatelka brojí proti požadavkům krajského soudu prokázat podmínky snížení ceny pozemků podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pro chybějící inženýrské sítě a cesty "s absolutní jistotou". Tyto požadavky odporují ustáleně akceptovanému pojetí důkazního standardu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Výhrady stěžovatelky vyjádřené v ústavní stížnosti představují vesměs jen opakování jejích námitek z řízení před obecnými soudy. Je tak zjevné, že stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Obecné soudy se však s námitkami stěžovatelky vypořádaly, o čemž svědčí již obsah napadených rozhodnutí a jejich patřičné odůvodnění. Obecné soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Argumentace stěžovatelky postrádá náležitou ústavněprávní relevanci.
10. V konkrétnostech lze uvést, že obecné soudy při určení charakteru části pozemků jako stavebních nevycházely výhradně ze Směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1964, nýbrž i ze starší dokumentace, která tyto pozemky určila k zastavění, k čemuž také později či ještě před převodem vlastnického práva na stát došlo. Pro obecné soudy bylo rozhodné, jaký charakter měl pozemek v době převodu vlastnického práva, nikoli později, tedy z jakého důvodu došlo k jejich odnětí právním předchůdcům vedlejších účastníků. Těmto okolnostem se obecné soudy věnovaly náležitě a svoje rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud rovněž zohlednil, že stěžovatelka v průběhu řízení přislíbila, respektive měla možnost předložit konkurenční znalecký posudek, avšak dosud tak neučinila. I to Ústavní soud vede k závěru, že argumentaci obecných soudů, podepřenou znaleckým dokazováním, nemá důvod v tomto směru blíže přehodnocovat.
11. Totéž se uplatní i pro argumentaci stěžovatelky o skutečném charakteru některých pozemků (rekreační výstavba, dočasná stavba). Závěry obecných soudů o stavebním charakteru takových pozemků vychází z ustálené rozhodovací praxe, podle které se u uspokojování restitučních nároků uplatňuje "flexibilnější přístup"; hodnotí se veškeré okolnosti jednotlivé věci a ctí se specifický účel uspokojování restitučních nároků, tedy náprava historických křivd (srov. obdobně např. bod 17 usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
11. 2021 sp. zn. I. ÚS 3348/20 či bod 26 nálezu ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3039/20 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Autonomní výklad charakteru stavebního pozemku v tomto kontextu je proto namístě. Nic z argumentace stěžovatelky rovněž nesvědčí o tom, že se vedlejším účastníkům dostalo náhrady, kterou by bylo možné považovat za ústavně neakceptovatelnou. Pozemky byly dlouhodobě určené k výstavbě (ať už bytových domů či související infrastruktury), z toho důvodu byly právním předchůdcům vedlejších účastníků odňaty a také se na nich tato výstavba realizovala.
12. Obecné soudy konečně rovněž u hodnocení splnění podmínek uplatnění cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. zhodnotily konkrétní okolnosti věci, tedy že pozemky nemají charakter pozemků bez infrastruktury či příjezdových cest (což tvrdí stěžovatelka), a své závěry řádně odůvodnily. Též zde Ústavní soud nemá důvod podložené závěry obecných soudů přehodnocovat. Ústavní soud dále považuje za přiléhavé odůvodnění Nejvyššího soudu v napadeném usnesení v tom smyslu, že formulace krajského soudu o prokázání naplnění podmínek daného ustanovení "nade vši pochybnost" se nijak nepromítá do důkazních standardů, které týž soud v řízení uplatňoval. Krajský soud nepožadoval po stěžovatelce, aby cokoli prokázala "s absolutní jistotou". Stěžovatelka ostatně argumentaci Nejvyššího soudu nereflektuje.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. července 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu