Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Václava, zastoupeného JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. 101 VSPH 94/2023-1165, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), respektive jeho výroku II., jímž vrchní soud změnil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 11. 2022, č. j. 42 ICm 2555/2017-1132, a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se domnívá, že vrchní soud takto porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že krajský soud výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně JUDr. Daniela Urbanová, insolvenční správkyně dlužníka Elektra PV, s. r. o. (dále jen "dlužník") domáhala určení, že právní jednání dlužníka, tedy uzavření kupní smlouvy se žalovanými (stěžovatelem a jeho otcem jako kupujícími a zároveň jako jednateli a společníky dlužníka) ohledně prodeje blíže specifikovaného pozemku, je neúčinné. V souvislosti se zamítnutím žaloby krajský soud uložil žalobkyni zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 103 222,68 Kč.
3. Krajský soud uvedl, že po zjištění rozsahu případného doměření daňové povinností začal dlužník podnikat kroky, které by pro případ nepříznivého výsledku daňové kontroly zabezpečily, aby jeho aktiva nebyla použita k umoření dluhu na daňových povinnostech, nýbrž aby sloužila výlučně jako obohacení stěžovatele a jeho otce (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaných). Tito žalovaní přitom vyvedli předmětný nemovitý majetek z majetku dlužníka a prostředky takto dlužníkem získané si rozdělili mezi sebe, aniž by rozumným způsobem vysvětlili, proč takto postupovali, čímž jednali v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení a poškodili věřitele dlužníka a naopak sebe zvýhodnili tím, že získali nemovitý majetek, aniž by dlužníkovi za něj poskytli plnění. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka zamítl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že o tomto jeho jednání nelze uvažovat v kategorii neúčinnosti, jelikož je nutno je hodnotit jako neplatné z procesních důvodů, které krajský soud podrobněji vysvětlil. Stěžovatel jako druhý žalovaný proto měl v řízení o žalobě na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka plný úspěch a z toho důvodu mu přiznal vůči žalobkyni - insolvenční správkyni dlužníka náhradu nákladů řízení.
4. Vrchní soud jako soud odvolací rozsudek krajského soudu v jeho výroku I. o věci samé potvrdil a nyní napadeným výrokem II. změnil výrok II. rozsudku krajského soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, konečně výrokem III. stejně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K věci samé vrchní soud mimo jiné uvedl, že za situace, kdy se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti uvedené kupní smlouvy, se krajský soud správně zabýval tím, zda je toto právní jednání vůbec platné.
Vzhledem k tomu, že zjistil, že kupní smlouva nebyla platně uzavřena, správně žalobu na určení neúčinnosti kupní smlouvy zamítl, protože v takovém případě nebylo namístě zabývat se neúčinností právního jednání. Vrchní soud konstatoval, že oba žalovaní byli společníky a jednateli dlužníka a je mezi nimi vztah otce a syna. Za takové situace je ovšem nutno konstatovat, že o odporovatelný právní úkon by se jednalo jen v případě, kdyby kupující (stěžovatel a jeho otec) neměli sami úmysl zkrátit věřitele.
V řízení však bylo prokázáno, že jak dlužník jako prodávající, tak žalovaní jako kupující, byli seznámeni s tím, že dlužníkovi může být doměřena daňová povinnost značného rozsahu a přesto dlužník prodal svým společníkům předmětný nemovitý majetek, který byl uhrazen započtením vzájemných pohledávek z titulu výplaty podílu na zisku dlužníka, když za dlužníka v daném obchodním vztahu jednal první žalovaný (otec stěžovatele). Z toho podle vrchního soudu jednoznačně vyplývá, že bez ohledu na to, který žalovaný za dlužníka jednal, jak dlužník tak oba žalovaní měli úmysl zkrátit věřitele dlužníka.
Proto nelze předmětnou kupní smlouvu považovat za platně uzavřenou a zabývat se její neúčinností. Byť se tedy vrchní soud zcela ztotožnil s posouzením krajského soudu ve věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů nalézacího řízení. K tomu uvedl: "Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů před soudy všech stupňů. Žalobkyně, která se domáhala žalobou určení neúčinnosti předmětné kupní smlouvy, nebyla v řízení úspěšná, když po obsáhlém dokazování soud zjistil, že kupní smlouva je neplatná a proto z tohoto důvodu žalobu zamítl.
Zamítnutí žaloby z důvodu neplatnosti uvedené kupní smlouvy nelze považovat za úspěch žalovaných, protože v důsledku tohoto rozsudku žalobkyně - insolvenční správkyně dlužníka uvedené nemovitosti zařadila do soupisu majetkové podstaty dlužníka a může je tak zpeněžit. Z uvedených důvodů odvolací soud podle ust. § 220 o. s. ř. napadený rozsudek v bodě II. výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu."
5. Stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti zejména namítá, že insolvenční správkyně postupovala zcela nesprávně, pokud vyvolala jí podanou žalobou řízení, když ale žaloba musela být - jak výše popsáno - zamítnuta, čímž byly způsobeny stěžovateli náklady a řízení se zbytečně prodloužilo. Měla údajně postupovat tak, že domnívala-li se, že určitý majetek nepatří stěžovateli, nýbrž do majetkové podstaty dlužníka, měla takový majetek do majetkové podstaty dlužníka zapsat. Přesto vrchní soud, aniž by důvody rozhodnutí účastníkům řízení řádně avizoval a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení, jak výše uvedeno.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud se rovněž ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod.
10. Ústavní soud ze závěrů konstantní judikatury k této problematice shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (to se týká i rozhodování o náhradě nákladů řízení). Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda zjištění soudů mají dostatečnou a racionální základ, zda jejich právní závěry z nich vyvozené s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Takovéto pochybení přitom Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. K námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že právě naznačená obecnější východiska (vztahující se k omezenému přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení) se uplatní i v nyní posuzovaném případě.
12. Stěžovatel především tvrdí, že vrchním soudem provedená změna pro něj byla ve svém důsledku překvapivá, přičemž insolvenční správkyně je profesionál, od kterého lze očekávat, že v rámci své činnosti bude volit takové postupy a procesní prostředky, které ve svém důsledku nebudou nesprávnými s tím, že soud například nebude muset jí podanou žalobu zamítnout.
13. Podle názoru Ústavního soudu však nyní posuzovaná věc byla poměrně komplikovaná, přičemž i sám stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje předcházející fázi řízení, do níž musel vstoupit svým rozhodnutím Nejvyšší soud; také vrchní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku zmiňuje, že k závěrům o neplatnosti kupní smlouvy, týkající se předmětných nemovitých věcí, v níž vystupoval dlužník jako prodávající a stěžovatel a jeho otec jako kupující, se dospělo teprve až po obsáhlém dokazování. Takováto skutečnost ovšem podle Ústavního soudu do značné míry relativizuje stěžovatelovo východisko, že i za této situace musí nutně platit, že správkyně konkursní podstaty (žalobkyně) měla volit správný postup směřující k ochraně majetku (patřícího podle jejího názoru do majetkové podstaty dlužníka), a to bez jakékoliv "chyby".
14. Ústavní soud považuje za ústavněprávně udržitelný rovněž závěr vrchního soudu, že zamítnutí uvedené žaloby podané insolvenční správkyni dlužníka nelze bez dalšího považovat jen za neúspěch, když v návaznosti na takový výsledek řízení žalobkyně uvedený nemovitý majetek zařadila do soupisu majetkové podstaty a může ho tak zpeněžit.
15. V rámci předmětného řízení (což považuje Ústavní soud rovněž za podstatné) navíc byla podrobně popsána snaha stěžovatele a jeho otce zkrátit vyvedením významného majetku dlužníka jeho věřitele. Tomu chtěla žalobkyně zabránit a i z tohoto hlediska je nutno interpretovat závěr vrchního soudu, že jí činěné kroky ve svém celku nelze hodnotit jako neúspěch. Za dané situace proto Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení ústavní stížností napadeného výroku ani pro stěžovatelem tvrzenou překvapivost.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu