Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem se sídlem nám. 3. května 1877, Otrokovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 31/2023-208 ze dne 5. 4. 2023 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 0 P 57/2021-173 ze dne 19. 12. 2022, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a 1) H. K., 2) nezl.
V. K. a 3) nezl. J. K., jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
2. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že návrh na změnu intervalu střídavé péče a související návrhy na nahrazení souhlasu stěžovatele matka učinila v souvislosti se svým záměrem přestěhovat se do T. do rodinného domu babičky dětí, k čemuž jí vedou sociální a ekonomické důvody. Okresní soud zjistil, že nezletilé děti si přejí zachovat střídavou péči, souhlasí s tím, že by v době realizace střídavé péče matkou bydlely v T. i s tím, že by navštěvovaly dvě školy a interval předávání by se změnil na čtrnáctidenní.
Okresní soud poukázal na to, že matka má právo změnit své bydliště a důvody, které ji k tomu vedou, označil za racionální. Možný dopad školního dualismu na psychiku dětí dle okresního soudu nelze předjímat, avšak pokud by bylo zjištěno, že nezletilým tento režim nevyhovuje, lze rozhodnutí změnit. Jelikož úprava realizace střídavé péče byla v souladu s přáním obou nezletilých a soud nezjistil důvody, pro které by byly v rozporu s jejich nejlepším zájmem, návrhu matky vyhověl.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") v rozsudku č. j. 59 Co 31/2023-208 ze dne 5. 4. 2023 zopakoval, že matce nelze bránit, aby změnila své bydliště a přestěhovala se za svou rodinou, k čemuž ji po rozpadu manželství vedou pochopitelné důvody. Ve shodě s okresním soudem dospěl k názoru, že změna bydliště dětí po dobu realizace střídavé péče matkou není účelová a nesměřuje k poškození práv stěžovatele. Taktéž upozornil, že školní dualismus sám o sobě není překážkou střídavé péče a při zohlednění konkrétních okolností nelze předjímat, že by dvojí školní docházka byla pro děti nepřiměřeně zatěžující a že by snad tento přechod neměly zvládnout.
Jelikož žádný z účastníků nenavrhl změnu péče o děti, neboť střídavou péči považují za nejlépe vyhovující zájmu dětí i rodičů, a nezletilé děti s navrhovanými změnami souhlasí, dospěl krajský soud k závěru, že podmínky pro nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou bydliště dětí i s jejich nástupem na druhou základní školu jsou dány a za daných podmínek by bylo nerozumné trvat na dosavadním týdenním intervalu předávání. Rozsudek okresního soudu proto potvrdil.
5. Obecné soudy, aniž by řádně zjistily skutkový stav, podle stěžovatele shodně upřednostnily tvrzená základní práva matky, ale základní práva a oprávněné zájmy stěžovatele a dětí přehlédly, přestože povinnostmi budou v důsledku nové úpravy střídavé péče stiženi výlučně oni. Síla rodinných vazeb, nutnost péče o soběstačnou babičku či domnělé ekonomické důvody přitom z pohledu stěžovatele nemohou odůvodňovat tak zásadní zásah do života dětí a stěžovatele. Zatímco jednostrannému rozhodnutí matky odstěhovat se poskytly soudy ochranu, nejlepší zájem dětí byl upozaděn.
Nezletilí dle stěžovatele nejsou s to domyslet, co všechno školní dualismus přináší a nezletilá kvůli svým specifickým potřebám pro tuto úpravu není vhodnou adeptkou. Navíc, vzhledem k práci ve směnném provozu, stěžovatel nebude mít možnost v rámci čtrnáctidenního intervalu zajistit péči o děti osobně. Jelikož značnou vzdálenost mezi bydlišti rodičů bezdůvodně vytváří matka nezletilých, měla by dle stěžovatele výlučně nést veškeré finanční i časové náklady spojené s takovým rozhodnutím.
7. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zároveň se musí snažit nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Obecné soudy se předně věnovaly důvodům, které matku k přestěhování vedou, přičemž uzavřely, že pohnutkou matky není snaha eliminovat stěžovatele z péče o nezletilé či poškodit zájmy nezletilých. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že motivace matky ke změně bydliště je jak sociální (ve stávajícím bydlišti nemá pevné vazby, pochází z Čech, do H. se přistěhovala v souvislosti s uzavřením manželství, po jehož rozpadu by se ráda vrátila k původní rodině a měla lepší rodinné zázemí a možnost postarat se o babičku nezletilých, která má 78 let, prodělala srdeční příhodu a žije sama), tak ekonomická (možnost bydlení v domě babičky a s tím spojená úspora na nájemném). Nezletilé děti se stěhováním k babičce souhlasí - prostředí v T. je pro ně známé, k babičce jezdí na prázdniny i o víkendech, mají u ní zázemí a mají ji rády.
11. Za daných okolností pak s odkazem na relevantní judikaturu (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 222/2021 ze dne 15. 9. 2021 či rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 138/2022-449 ze dne 12. 10. 2022; k tomu srov. také usnesení sp. zn. IV. ÚS 77/22 ze dne 29. 3. 2022 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3322/22 ze dne 25. 4. 2023) obecné soud uvedly, že matce nelze ve změně bydliště bránit, neboť z žádného právního předpisu nevyplývá, že by rodič, jemuž dítě bylo svěřeno ať už do výlučné péče, nebo do střídavé péče, měl povinnost bydlet až do zletilosti dětí v blízkosti druhého rodiče. Vzhledem k názoru nezletilých a vyhodnocení dalších souvisejících aspektů (viz následující body) pak také dovodily, že v daném případě není na místě ani upustit od další realizace střídavé péče, která doposud všem účastníkům vyhovovala.
12. Nezletilý J. a nezletilá V. se shodně vyjádřili v tom směru, že si střídavou péči přejí zachovat, do T. by se přestěhovat zvládli, nedělalo by jim problém nastoupit tam do školy a věří, že kamarády si tam najdou. O situaci byli informování stěžovatelem, matkou i soudem, který jejich výslechem ověřil, že nezletilí si na danou věc jsou schopni vytvořit vlastní názor a uvědomují si, co pro ně změna může znamenat.
13. Jestliže obecné soudy k názoru nezletilých přihlédly, je takový postup zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení, jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Pochybení by se obecné soudy dopustily naopak tehdy, pokud by jednoznačně vyjádřený názor nezletilých (jenž však současně nebyl jediným argumentem, který výsledné rozhodnutí ovlivnil) nijak nereflektovaly.
14. Jelikož názor vyslovený nezletilými nelze automaticky zaměňovat s nejlepším zájmem dítěte, zabývaly se obecné soudy také otázkou školního dualismu. Ačkoliv dle obecných soudů lze se stěžovatelem souhlasit, že plnění dvojí školní docházky je z podstaty věci náročnější, nelze a priori takovou změnu odmítnout, aniž by byl vyhodnocen reálný dopad takového plnění povinné školní docházky na konkrétní dítě. Obecné soudy zohlednily pozitivní postoj nezletilých k navrhované změně, dosavadní průběh jejich školní docházky a školní výsledky nezletilých. Poukazuje-li stěžovatel na specifické potřeby nezletilé související s ADHD, z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že matka tuto skutečnost nebere na lehkou váhu (nezletilá bere medikaci, má zajištěno doučování a škola disponuje speciálním pedagogem i asistentem pedagoga). Obecné soudy přihlédly také k vyjádření matky, která deklarovala, že nebude-li dvojí školní výuka nezletilým vyhovovat, je připravena na nastalou situaci reagovat.
15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, že v důsledku výkonu práce ve směnném provozu nebude mít možnost o nezletilé osobně pečovat. Jak zjistil okresní soud ze zprávy zaměstnavatele, stěžovatel pracuje zejména na ranní směnu, jen občas odpoledne a není ani pravidlem, že by se směny střídaly právě po týdnu. Navíc má možnost požádat si o úpravu pracovní doby. O nezletilé se může v době jeho nepřítomnosti starat také jeho stávající partnerka, jak tomu ostatně bylo, když byl na dlouhodobé služební cestě. Stěžovateli tak nic nebrání v tom, aby se o nezletilé mohl starat i ve čtrnáctidenních cyklech střídavé péče.
16. Pokud jde o předávání nezletilých v rámci střídavé péče, stěžovatel namítá, že vzdálenost mezi bydlišti rodičů (cca 260 km) bezdůvodně vytváří matka nezletilých a měla by tak výlučně nést související náklady. Sama skutečnost, že stěžovatel by si úpravu předávání nezletilých představoval jinak a nechce být zasažen "značnými finančními náklady spojenými s placením pohonných hmot" ani trávit na cestách "naprosto nesmyslně dlouhé hodiny času", však nemůže být považována za důvod ke kasaci napadených rozhodnutí.
17. Obecné soudy zvolily úpravu, která vede k rovnoměrnému rozložení finančních a časových nákladů vyplývající z větší vzdálenosti bydlišť mezi oba rodiče, což Ústavní soud považuje za racionální výsledek snahy o spravedlivé rozložení negativ spojených s rozpadem manželství účastníků, se kterým se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního přezkumu. S názorem stěžovatele, že judikatura citovaná obecnými soudy není přiléhavá, nelze souhlasit. Byť se nález sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ze dne 2. 9. 2020 a nález sp. zn. I.
ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018, ve kterých Ústavní soud apeloval na vyvážení zátěže spojené s větší vzdáleností bydlišť rodičů, vztahovaly k realizaci styku při svěření nezletilých do péče jednoho z rodičů, není zřejmé (a to ani z argumentace stěžovatele), proč by jeho nosné důvody nebylo možné aplikovat i v situaci, kdy jsou nezletilí svěřeni do střídavé péče obou rodičů. Pro úplnost lze odkázat také na obdobný nález sp. zn. III. ÚS 1279/21 ze dne 16. 8. 2021 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
18. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti ve smyslu § 79 odst. 2 téhož zákona Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o podané ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu