Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CORIS Praha, a.s., se sídlem v Praze 4, Sdružení 2, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem v Praze 1, Pařížská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 33 Odo 431/2005-162 ze dne 20. 3. 2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 15 Co 46/2004-137 ze dne 24. 8. 2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č.j. 4 C 189/2001-111 ze dne 15. 9. 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se stěžovatelka vůči žalované domáhala zaplacení částky 78.842,- Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí půjčky žalované na úhradu léčebných výloh spojených s jejím pobytem na Klinice les Olivieres v Tunisu v listopadu 1999. Nalézací soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a žalovanou nebyla uzavřena smlouva o půjčce ani jiná nepojmenovaná smlouva a že na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení na účast stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že závěry, k nimž nalézací soud dospěl, jsou nesprávné, že nejsou podloženy provedenými důkazy, a rozebírá důkazní hodnotu výpovědi některých svědků.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy podlehly lidsky velmi složité situaci, v níž se žalovaná ocitla, a tuto situaci přičetly k tíži stěžovatelky. Nesprávně stěžovatelku, která poskytovala asistenční služby, ztotožnily s právním postavením pojistitele. Vytýká obecným soudům, že se nezabývaly jejím tvrzení, že reálný kontrakt (půjčku) je možné naplnit i poukázáním plnění na platební místo odlišné od samotného dlužníka, že nedostatek aktivní legitimace vyložily k její tíži a že předčasně uzavřely, že na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Dále k její tíži a k její odpovědnosti přičetly i jednání tuniské kliniky a právně nesprávně dovodily, že pokud tato klinika provedla léčbu stěžovatelky vadně, nemá nárok na její úhradu. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 15 Co 46/2004-137 ze dne 24. 8. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, skutkový stav zjistil v potřebném rozsahu a takto zjištěný skutkový stav po právní stránce zhodnotil správně. Vypořádal se s námitkou stěžovatelky, že soud I. stupně neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k posouzení zdravotního stavu žalované. V této souvislosti poukázal na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, které považoval za dostačující. Ztotožnil se s jeho závěry, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o půjčce, ale že zde není ani jiný právní důvod k plnění, tedy plnění z jiné - inominátní smlouvy, popř. vrácení či náhrada bezdůvodného obohacení.
Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. 33 Odo 431/2005-162 ze dne 20. 3. 2007 odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelka podle závěru dovolacího soudu sice namítala nesprávné právní posouzení věci, avšak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému (správnému) právnímu závěru, že účastnice uzavřely smlouvu o půjčce platně. Tyto námitky nejsou podle dovolacího soudu způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dále uvedl, že přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka nesprávného právního závěru o tom, že nárok na peněžní plnění nelze přiznat ani podle zásad vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud v této souvislosti uvedl, že se odvolací soud od obecně zastávané rozhodovací praxe soudů ve věci bezdůvodného obohacení neodchýlil.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry, které obecné soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu, jenž stěžovatelka i v řízení před obecnými soudy rovněž napadala. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ze samotného neúspěchu ve věci nelze dovozovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, pokud obecné soudy ke svému - vůči stěžovatelce - zamítavému závěru dospěly po řádně vedeném soudním řízení a po náležitě provedeném dokazování a jestliže přijaly právní závěry, které mají ve zjištěném skutkovém stavu oporu. Právě taková situace v souzené věci nastala.
V předmětné věci provedly obecné soudy navrhované důkazy; pokud soud I. stupně neprovedl důkaz znaleckým posudkem, tento svůj závěr řádně odůvodnil, což konstatoval i odvolací soud při projednávání odvolacích námitek. Proces dokazování je bezesporu ovlivňován zásadou dispoziční, která vede účastníky řízení k tomu, aby ke svým tvrzení navrhovaly potřebné důkazy; je však věcí soudu, které důkazy považuje za potřebné k posouzení předmětné věci. Není jeho povinností provést všechny navrhované důkazy, avšak - pokud některý z navrhovaných důkazů neprovede - musí z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynout, jakými úvahami se při takovém postupu řídil.
Dále je proces hodnocení důkazů ovlivňován zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř.; z ní vyplývá, že obecné soudy jsou povinny hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech tak, aby byly uzavřeným celkem, na němž spočívají přijaté právní závěry. Ústavní soud již mnohokrát v průběhu své činnosti konstatoval, že proces hodnocení důkazů je vlastní rozhodovací činností obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy při této činnosti postupovaly v souladu s výše uvedenými pravidly.
Do tohoto procesu - jak rovněž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu - je oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by bylo možné dovozovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry, popřípadě tehdy, jestliže by obecné soudy ve věci postupovaly s libovůlí bez respektování stanovených procesních pravidel.
V projednávané ústavní stížnosti však k takovým závěrům dospět nelze. Obecné soudy při procesu dokazování i procesu hodnocení důkazů postupovaly v souladu se stanovenými procesními pravidly. V jejich postupu nelze konstatovat ani svévoli, ani - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. V daném případě se jednalo o aplikaci podústavního práva, kterou obecné soudy provedly ústavně konformním způsobem. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2007
Vojen Güttler předseda senátu