Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.2005, sp. zn. Nco 217/2005, t a k t o : Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Podstatou návrhu je polemika stěžovatele s názorem Vrchního osudu v Praze, že u předmětných soudců nelze dovozovat jejich podjatost. Stěžovatel zejména uvedl, že uvedení soudci měli být podjatí z důvodu politického a společenského tlaku na soudce, vytvořeného v ČR ve vztahu k jeho kauzám; je prý nutno uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti stěžovatel poukázal - na podporu svého tvrzení - na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01
(konkrétně na nutnost objektivní úvahy, zda lze mít vzhledem k okolnostem případu za to, že by soudce podjatý být mohl), na sp. zn. I. ÚS 167/94
(konkrétně na argument, že postačí pro vyloučení soudců z projednávání a rozhodnutí věci, že lze mít pochybnosti o jejich podjatosti) a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (konkrétně na argument vycházející z toho, že vyloučený je soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti).
Stěžovatel ve svém návrhu v podstatě pouze polemizuje s tím, jakým způsobem obecný soud vyložil ustanovení podústavního právního předpisu - ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. - ve vztahu k dané věci. Z ústavněprávního pohledu tedy považuje v dané věci Ústavní soud za zásadní otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace citovaného ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak již totiž Ústavní soud k obsahu tohoto základního práva uvedl např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98
(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, nález č. 155), součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů, a dále požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.
Podle ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. je soudce vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. tak specifikuje pochybnosti, pokud jde o možnou podjatost soudce, zaměřením na tři oblasti zájmu : a) jeho poměr k věci b) jeho poměr k účastníkům c) jeho poměr k zástupcům účastníků.
Ústavní soud ve své judikatuře mj. konstatoval (srov. např. I. ÚS 371/04 ), že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti soudců, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94
(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo o hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý být mohl.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může podle přesvědčení Ústavního soudu dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah soudců k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivně dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, jak Ústavní soud uvedl např. ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 304/04 , kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. kdyby mohl být v řízení dotčen na svých právech, nebo jestliže soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, případně vztah ekonomické závislosti (srov. též II. ÚS 105/01).
S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům vyloučení soudců je třeba - dle názoru Ústavního soudu - posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek; jde o to, jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o vztah zjevně intenzivní (bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný).
Pokud jde o povahu posuzovaného vztahu, z obsahu napadeného rozhodnutí soudu i z ústavní stížnosti vyplynulo, že za rozhodující je na místě považovat stěžovatelem tvrzenou důvodnou pochybnost o tom, zda jsou rozhodující soudci schopni odolat silnému tlaku ze strany politiků na zamítnutí jeho žalob a stěžovatelův názor, že lze mít u všech soudců důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti. V tomto směru Ústavní soud poukazuje na výraznou spekulativnost a současně absurditu těchto tvrzení. Akceptovat argumentaci stěžovatele v tomto smyslu by znamenalo připustit konkluzi, že vyjadřování politiků k určité otázce by - i v demokratickém státě -paralyzovalo soudní moc do té míry, že by ztratila svou nezávislost.
Takový názor je však neudržitelný. Je třeba v tomto kontextu poukázat i na maximu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci, a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Navíc je nutno zdůraznit, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci musí být vždy podloženo konkrétními skutečnostmi, a že obavy z jeho podjatosti nemohou být jen povšechné ( II. ÚS 643/00 ). Stěžovatel však uplatnil své námitky v dané věci pouze v rovině obecné.
Pokud by vrchní soud a Ústavní soud připustily navrhovatelovy argumenty paušálního charakteru, potom by se ve všech soudních případech tohoto stěžovatele dovozovala důvodná pochybnost o nestrannosti příslušných soudců automaticky; to by ovšem neodpovídalo požadavku podložit vyloučení soudce konkrétními skutečnostmi, které naopak v sobě zahrnují nezbytnost reflexe individuálnosti a specificity každého případu. Co se potom týče druhého hlediska, nelze v dané věci takovýto bezprostřední vztah nalézt; to již jen vzhledem k tomu, že stěžovatel v podstatě argumentuje důvodnými pochybnostmi o nestrannosti všech soudců v ČR a pouze z tohoto povšechného tvrzení dovozuje i podjatost soudců v předmětné věci.
Bezprostřednost vzniklého vztahu k jmenovaným soudcům krajského soudu proto z námitek navrhovatele dovodit nelze, takže nezbytná individualizace ve vztahu k příslušným soudcům krajského soudu zcela chybí.
Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti musí být založeny na skutečnostech, které objektivitě soudcovského rozhodování protiřečí, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (
). Stěžovatel přitom v dané věci vycházel pouze ze svých subjektivních pochybností obecné povahy a navíc spekulativního rázu, aniž by z jeho námitek bylo možno dovozovat reálně existující okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudci krajského soudu disponovali určitým, nikoli nezaujatým, vztahem k věci či účastníkům řízení, příp. jejich zástupcům. Jako absurdní se potom jeví požadavek stěžovatele, že příslušní soudci měli prokázat, že se od vlivu politiků distancují, a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni.
Ústavní soud tak shledal interpretaci a aplikaci ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. ze strany Vrchního soudu v Praze ústavně konformní, jeho závěr o neexistenci vyloučení jmenovaných soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem z projednávání a rozhodování věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je srozumitelné, logické a přesvědčivé. Pokud jde o námitku podjatosti předsedy Ústavního soudu JUDr. Pavla Rychetského, tu Ústavní soud neposuzoval, neboť Dr. Rychetský se nepodílel na rozhodování této věci.
Vzhledem k tomu, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V dané věci Ústavní soud nevyžadoval předložení originálu plné moci k zastupování v řízení před Ústavním soudem, neboť o obsahu k ústavní stížnosti přiložené kopie plné moci nebylo v posuzované věci žádných pochybností. V souvislosti s danou věcí Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že v případě stejného stěžovatele ve věci skutkově obdobné již bylo Ústavním soudem rozhodnuto, a to pod sp. zn. IV. ÚS 21/06 , kdy ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2006
František Duchoň v.r. předseda senátu