Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Mgr. J. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.10.2010, č.j. 35 Co 460/2010-32, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.8.2010, č.j. 10 C 93/2010-21, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 4 odst. 1 Listiny:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 3 Listiny:
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Žalobou podanou u obvodního soudu se stěžovatel domáhá proti státu zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích. Usnesením tohoto soudu byl stěžovatel vyzván, aby ve stanovené lhůtě doložil, že před podáním žaloby uplatnil požadovaný nárok u příslušného ústředního orgánu. V reakci na usnesení sdělil stěžovatel soudu, že podle jeho právního názoru zák. č. 82/1998 Sb. neukládá žádnou povinnost předběžně uplatnit nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu u příslušeného úřadu, taková povinnost je výslovně uložena pouze u uplatnění náhrady škody, tu však stěžovatel neuplatňuje.
Obvodní soud, po konstatování právní úpravy a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 25 Cdo 1891/2007, řízení zastavil, a to pro nedostatek podmínek řízení. Proti usnesení prvostupňového soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém závěr soudu o nedostatku jedné z podmínek řízení zpochybňoval. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého usnesení pak podrobně (str. 2 dole a str. 3) objasnil podmínky uplatnění nároku na zadostiučinění podle zák. č. 82/1998 Sb.
II. ÚS 1571/10 a sp.zn.
, které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. V rozhodnutí o nich bylo konstatováno, že ústavní stížnost založená na zmíněné polemice zůstává zcela v rovině podústavního práva, čím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.
83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Žádné pochybení takové rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo; závěry obecných soudů o splnění podmínky k zastavení řízení podle § 104 odst. 2 obč. soudního řádu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl.
82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv. Stěžovatel se sice dovolává čl.
36 odst. 3 Listiny zaručující právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, opomíjí však důsledky čl. 36 odst. 4 Listiny, podle něhož podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Z uvedených důvodů rozhodl první senát ve shodě s usneseními druhého a čtvrtého senátu, kterými byly odmítnuty ústavní stížnosti stejného stěžovatele ve stejné právní věci, přičemž na závěry v nich uvedené rovněž odkazuje a především zdůrazňuje, že výklad ustanovení § 31a, § 14 a § 15 zák č. 82/1998 Sb., dle nichž je požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu nutnou (zákonnou) podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu, považuje za ústavně souladný.
S ohledem na zjištění, že se obecné soudy s danou problematikou dostatečně vypořádaly, přičemž vycházely i z rozsudku Nejvyššího soudu (sp.zn. 25 Cdo 1891/2007), který je právě tím orgánem soudní moci, jemuž přísluší výklad a sjednocování judikatury týkající se obecného práva, nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat, toliko sděluje, že stěžovatel závěry tohoto rozsudku evidentně nepochopil (str. 6 ústavní stížnosti).
Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat k odstranění vady podání, která spočívala v nezastoupení stěžovatele advokátem (§ 30 odst. 1 zák. č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), ani neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§ 62 odst. 4 téhož zákona).
Protože nebylo Ústavním soudem shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2011
Ivana Janů, předsedkyně senátu