Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní korporace DELTAFLOR plus, spol. s r. o., se sídlem v Losiné 212, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Poděbradova 2995/17, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 484/2023-91 ze dne 28. 3. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 86/2022-64 ze dne 19. 10. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 41 Cm 6/2022-26 ze dne 23. 3. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní korporace HOBR holding s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Dany Kůsové, advokátky se sídlem v Plzni, Škroupova 638/2, ze dne 19. 10. 2021, č. j. 26/21. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje předchozí řízení a právní závěr soudů, podle kterého s vedlejší účastnici uzavřela dne 18. 10. 2018 smlouvu o dílo, v níž si strany mimo jiné sjednaly rozhodčí doložku; tato smlouva byla nahrazena smlouvou ze dne 20. 10. 2018. Stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastnice pozdější smlouvu, která byla pro ni výhodnější, předložila až v průběhu rozhodčího řízení. Stěžovatelka nedostala prostor, aby její neplatnost mohla namítnout před vydáním rozhodčího nálezu.
Ze spisu rozhodčího řízení vyplývá, že rozhodce stěžovatelce (či jejímu právnímu zástupci) vyjádření vedlejší účastnice ani spornou smlouvu řádně nezaslal; učinil tak až prostřednictvím emailu, přestože bylo rozhodčí řízení vedeno prostřednictvím datových schránek. Podle stěžovatelky je postup obecných soudů příliš formalistický: Tvrdí, že v rozhodčím řízení bylo rozhodnuto na základě falzifikátu smlouvy a soudy jí neposkytly ochranu, resp. odmítly rozhodčí nález řádně přezkoumat s odůvodněním, že věc musí posuzovat pouze formálně.
Stěžovatelka se nemohla domoci svého nároku, který v rozhodčím řízní uplatňovala a který by byl jinak shledán rozhodcem jako důvodný, ale s ohledem na ujednání smlouvy, podle stěžovatelky neplatné, byl její nárok nakonec zamítnut.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady v nyní posuzované věci neshledal.
6. Podstatou stěžovatelčiny argumentace je pokračující polemika s právními závěry obecných soudů, které učinily v rovině podústavního práva, s níž se již dostatečně zejména odvolací soud (který korigoval právní posouzení krajského soudu), ale i Nejvyšší soud vypořádaly. Podle Ústavního soudu obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, že rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě z 18. 10. 2018 se vztahuje i na sporná práva založená smlouvou z 20. 10. 2018, která je podle rozhodčího nálezu pouhou privativní novací předchozí smlouvy z 18.
10. 2018 (lišící se pouze v doplnění označení "%" ve vztahu k výši sjednané smluvní pokuty). Rozhodčí doložka přitom podle obecných soudů představuje samostatné ujednání o způsobu řešení budoucích sporů, které je autonomní na smlouvě o dílo z 18. 10. 2018. Samotné materiální posouzení, zda smlouva ze dne 20. 10. 2018 byla mezi účastníky vůbec či platně uzavřena, představuje nepřípustné posouzení správnosti rozhodčího nálezu soudem, jež vybočuje z jeho formálního přezkumného rámce podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení").
Ústavní soud v uvedených závěrech nespatřuje nic protiústavního a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
7. K vlastním námitkám stěžovatelky o nesprávném (meritorním) posouzení věci rozhodcem Ústavní soud stejně jako obecné soudy nepřihlédl. Přezkum rozhodčího nálezu soudem podle § 31 zákona o rozhodčím řízení je omezen na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce, naopak je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441)]. V tomto směru proto napadená rozhodnutí vytýkanými ústavněprávními deficity (např. přepjatým formalismem) netrpí. Namítá-li stěžovatelka vady rozhodčího řízení (které sama iniciovala), pomíjí, že v žalobě na zrušení rozhodčího nálezu výslovně uplatnila pouze důvod podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, tedy že rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, nikoli důvod jiný.
8. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu