Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. T., zastoupeného Mgr. Ondřejem Milatou, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 428/2017-347 ze dne 19. ledna 2018 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j. 100 P 23/2017-296 ze dne 12. července 2017, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) R. T., 2) nezl. L. T., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Karviné - pobočkou v Havířově domáhal svěření nezletilé vedlejší účastnice 2) do střídavé výchovy, případně do své výlučné péče. Okresní soud návrh zamítl s tím, že mezi rodiči, tedy stěžovatelem a vedlejší účastnicí 1) je zásadně narušená, konfliktní komunikace a stav se nepodařilo napravit ani prostřednictvím rodinné terapie. Názor nezletilé soud nepovažoval za směrodatný jednak kvůli jejímu věku, jednak kvůli ovlivnění ze strany obou rodičů. Oba rodiče jsou podle soudu plně schopni se o nezletilou postarat, nicméně střídavé péči jednoznačně brání konfliktní komunikace rodičů, která by pro ni představovala nepřiměřenou zátěž.
Tento nepříznivý stav se přes snahu soudu nepodařilo napravit. S ohledem na dosavadní řádnou péči matky a skutková zjištění k fyzickému i psychickému stavu nezletilé pak soud neshledal důvod pro svěření do péče stěžovatele s tím, že nezletilá zůstane v péči matky jako osoby, která je více nakloněna komunikaci se stěžovatelem a dosavadnímu širokému styku nebrání.
2. Rozhodnutí okresního soudu potvrdil k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě. Po doplnění dokazování, zejména o názor nezletilé, dospěl k závěru, že od poslední úpravy péče o nezletilou nedošlo k podstatným změnám, které by odůvodňovaly změnu rozhodnutí o péči.
3. Proti rozhodnutí okresního a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a na péči o děti. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy podceňují schopnost nezletilé vyjádřit své přání. Právě tato změna je významnou změnou poměrů. Opačný závěr by vedl k tomu, že významný je názor dětí až ve věku kolem 11 let a starších, což však není v zájmu rodičů či dětí. Nesouhlas jednoho z rodičů se střídavou péčí není kritériem rozhodným pro posouzení věci a neschopnost rodičů komunikovat může mít význam pouze výjimečně. Stěžovatel se přitom snaží o vzájemně nekonfliktní vztahy a komunikaci. V řízení nevyšel najevo žádný důkaz, který by toto vyvracel. Oba soudy nepochopitelně rezignovaly na pořízení znaleckého posudku k zjištění skutečného přání nezletilé.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že zejména okresní soud se při svém rozhodování výslovně a podrobně zabýval kritérii, která plynou z rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Obě napadená rozhodnutí pak v rámci těchto kritérií činí právní závěry pro skutkové poměry zjištěné v rámci dokazování. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatněná východiska ústavní stížností nezpochybnil, postačuje konstatovat, že v toto ohledu obecné soudy postupovaly ústavně akceptovatelným způsobem a závěry nálezové judikatury Ústavního soudu uplatnily v obecné rovině přiléhavě.
6. Ke konkrétnímu uplatnění předchozích judikatorních závěrů Ústavního soudu je třeba uvést, že z dokazování vyplynula zjištění o tom, že zejména stěžovatel se podílí na obtížích při komunikaci a zejména on zmařil rodinnou terapii, k níž přistoupil okresní soud (str. 15 rozsudku okresního soudu, odst. 24 rozsudku krajského soudu); dále zjištění o tom, že nezletilá je plačtivá a uzavřená nad míru obvyklou svému věku (odst. 22 rozsudku krajského soudu) a že je třeba dbát na stabilitu jejího prostředí z důvodu nepříznivé reakce na složitě probíhající porozvodovou situaci (str. 11 a 12 rozsudku okresního soudu). V rámci takto zjištěného skutkového stavu je závěr obecných soudů, že nejsou dány důvody pro změnu stávající péče, věcně přiléhavý a ústavně akceptovatelný, neboť byl učiněn s ohledem na zájem a vývoj nezletilé.
7. K polemice stěžovatele s těmito skutkovými zjištěními pak lze stručně uvést, že není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Takové vady Ústavní soud nezjistil. S výjimkou opomenutých důkazů je ostatně stěžovatel ani sám nenamítal.
8. Pokud však měly být opomenutými důkazy právě důkazy směřující ke zjištění názoru nezletilé, ani v tom nelze stěžovateli přisvědčit. Okresní soud vysvětlil, proč ke zjišťování názoru nezletilé nepřistoupil, a krajský soud v tomto ohledu dokazování sám doplnil a vysvětlil, proč považoval za nadbytečné vyžádat ještě psychologický posudek. Oba soudy tedy zcela v mezích závěrů judikatury Ústavního soud vysvětlily svůj postup ve vztahu ke konkrétním skutečnostem zjištěným v průběhu řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu