Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Sdružená konkurzní v. o. s., sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, zastoupené Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 29 Cdo 2912/2022-425, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2022 č. j. 8 Co 207/2021-357 a výrokům I, III a IV rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. července 2021 č. j. 15 C 173/2018-303, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Š. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka jako insolvenční správkyně sjednala smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí s realitní kanceláří. Do úschovy realitní kanceláře složila vedlejší účastnice kupní cenu, kterou ale jednatelka realitní kanceláře zpronevěřila, za což byla v jiném řízení odsouzena. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka jako insolvenční správkyně porušila povinnost postupovat s odbornou péčí, neboť nereagovala dostatečně rychle na informace o nestandardním jednání realitní kanceláře, a odpovídá tak vedlejší účastnici za způsobenou újmu.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem učinil v napadeném rozsudku následující zjištění. O nemovitosti nabízené realitní kanceláří projevila zájem I. N., vystupující též pod příjmením své dcery (K.). Dne 17. 4. 2014 uzavřela s realitní kanceláří smlouvu o rezervaci nemovitosti, na jejímž základě složila dne 22. 4. 2014 na účet realitní kanceláře částku 250 000 Kč jako rezervační poplatek. I. N. tuto pohledávku smlouvou uzavřenou již dne 1. 4. 2014 postoupila na vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice poté dne 29. 4. 2014 uzavřela s realitní kanceláří smlouvu o úschově kupní ceny. Tu tvořila již složená částka 250 000 Kč a částka 2 530 000 Kč, kterou vedlejší účastnice uhradila na účet realitní kanceláře dne 5. 5. 2014. Celá částka byla jednatelkou realitní kanceláře zpronevěřena, za což byla jednatelka odsouzena a byla jí uložena povinnost tuto částku (poníženou o již vrácených 15 000 Kč) vedlejší účastnici nahradit.
3. Podle okresního soudu stěžovatelka již od počátku dubna 2014 věděla, že realitní kancelář porušuje smlouvu o zprostředkování prodeje, neoprávněně inkasuje finanční prostředky a nevrací je dalším zájemcům o nemovitosti. Přesto smlouvu o zprostředkování vypověděla až v polovině května 2014 a na orgány činné v trestním řízení se obrátila až v červnu.
4. Stěžovatelka tak dle okresního soudu nepostupovala s odbornou péčí a odpovídá za újmu, kterou vedlejší účastnici způsobila realitní kancelář jakožto osoba, kterou stěžovatelka ke své činnosti použila [§ 37 odst. 1 a 2 a § 40 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. Okresní soud proto vyhověl žalobě vedlejší účastnice a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí 2 765 000 Kč (kupní cena ponížená o již vrácených 15 000 Kč) s příslušenstvím. Žalobu zamítl pouze ve vztahu k úroku z prodlení za jeden den (výrok II nenapadený ústavní stížností).
5. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil s tím, že povinnost stěžovatelky zaniká v rozsahu, v němž částku uhradí odsouzená jednatelka realitní kanceláře. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné. Napadené rozhodnutí krajského soudu je podle něj v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které není důvod se odchýlit, a nejsou tak splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Rozhodnutí krajského soudu podle Nejvyššího soudu není překvapivé ani nepřezkoumatelné. Podle Nejvyššího soudu závěr, že insolvenční správce odpovídá také třetím osobám za škodu na jejich majetku, který nebyl součástí majetkové podstaty dlužníka, plyne přímo ze znění § 37 insolvenčního zákona. Úsudek, že insolvenční správce odpovídá za škodu způsobenou osobou, kterou insolvenční správce použil při plnění svých povinností, pak vychází přímo ze znění ustanovení § 40 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona.
7. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku a na soudní ochranu podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Skutková zjištění, z nichž obecné soudy vyšly, jsou podle stěžovatelky v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jsou vzájemně rozporná. Není zřejmé, kdo a kdy složil na účet realitní kanceláře částku 250 000 Kč, neboť napadená rozhodnutí hovoří střídavě o I. N., I. K. a I. N. (K.). Stejně tak není zřejmé, kdo uzavřel dne 1. 4. 2014 smlouvu u postoupení pohledávky ve výši 250 000 Kč. V den uzavření smlouvy navíc tato pohledávka neexistovala, částka 250 000 Kč byla uhrazena na účet realitní kanceláře až dne 22. 4. 2014, předtím (14. listopadu 2013) byla na její účet uhrazena toliko částka 221 000 Kč, která však byla později vrácena. Podle stěžovatelky jsou myslitelné dvě alternativy skutkového děje. Zaprvé, smlouva o postoupení pohledávky byla dne 1. dubna 2014 uzavřena mezi I. N. (matkou) a vedlejší účastnicí, v takovém případě neměla I. N. pohledávku, kterou by mohla postoupit, neboť ta vznikla až úhradou rezervačního poplatku dne 22. 4. 2014. Zadruhé, smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena mezi I. K. (dcerou) a vedlejší účastnicí, v takovém případě však mohla být postoupena toliko pohledávka 221 000 Kč, uvedená částka ale byla již vrácena, takže pohledávka v den uzavření smlouvy již neexistovala nebo krátce poté zanikla. V každém případě je ale zpochybněna příčinná souvislost s údajně protiprávním jednáním stěžovatelky.
9. Obecné soudy dále vyložily ustanovení insolvenčního zákona pouze podle doslovného znění, nezabývaly se jejich smyslem a účelem a v důsledku toho dospěly k nesprávnému výkladu. Přitom podle judikatury Ústavního soudu nejsou obecné soudy absolutně vázány zněním zákona a za určitých okolností se od něj smí a musí odchýlit. Podle stěžovatelky je třeba dotčená ustanovení vykládat tak, že stěžovatelka jako insolvenční správkyně odpovídá za škodu dlužníkovi, věřitelům a třetím osobám pouze tehdy, pokud se porušení odborné péče týká majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, pokud škoda vznikla v souvislosti se správou takového majetku kvůli porušení odborné péče či v důsledku neodborného postupu v insolvenčním řízeni.
10. Ústavní soud shledal, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V posuzované věci neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavních mezí.
12. Námitka, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a vzájemně rozporná, není důvodná. Klíčová zjištění obecných soudů mají oporu v listinných důkazech, jejichž hodnocení stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila. Vedlejší účastnice již dne 1. 4. 2014 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky s I. N. (K.), podle které na vedlejší účastnici měla být postoupena pohledávka za realitní kanceláří vzniklá z titulu zaplacení rezervačního poplatku (bod 134 rozsudku okresního soudu a tam cit. smlouva).
Dne 17. 4. 2014 uzavřela I. N. (K.) rezervační smlouvu s realitní kanceláří (bod 53 rozsudku a tam cit. smlouva) a dne 22. 4. 2014 uhradila na účet realitní kanceláře rezervační poplatek (body 108 a 135 rozsudku a tam cit. výpis z účtu a příjmový pokladní doklad). Dne 29. 4. 2014 uzavřela vedlejší účastnice s realitní kanceláří smlouvu o úschově kupní ceny (bod 68 rozsudku a tam cit. smlouva), tvořené již uhrazenou částkou 250 000 Kč a částkou 2 530 000 Kč, kterou vedlejší účastnice uhradila na účet realitní kanceláře dne 5.
5. 2014 (bod 107 rozsudku a tam cit. výpis z účtu). Takto složená kupní cena byla posléze jednatelkou realitní kanceláře zpronevěřena. Tato zjištění jsou v souladu s protokoly o výpovědi svědkyň (zejména body 117 a 120 rozsudku).
13. Námitka, že I. N. (K.) uhradila realitní kanceláři toliko 221 000 Kč, a ne 250 000 Kč, zaměňuje dvě odlišné transakce a zkresluje obsah rozsudku. K uhrazení částky 221 000 Kč totiž došlo v souvislosti s jinou, dříve uzavřenou rezervační smlouvou (body 51 a 98 rozsudku okresního soudu). Již okresní soud také dostatečně objasnil, že I. N. vystupovala v kontaktu s realitní kanceláří i pod příjmením K., tedy příjmením své dcery (bod 141 rozsudku), a proto je takto označována i v některých pasážích odůvodnění napadených rozhodnutí. Skutková zjištění obecných soudů tedy nejsou zatížena žádnou z namítaných vad.
14. Ze zjištění obecných soudů skutečně vyplývá, že smlouva o postoupení pohledávky za realitní kanceláří byla mezi vedlejší účastnicí a I. N. uzavřena dříve, než byla realitní kanceláři uhrazena částka 250 000 Kč. Postupovaná pohledávka za realitní kanceláří tedy v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení ještě neexistovala a měla vzniknout teprve v budoucnu. Stěžovatelka se však mýlí, namítá-li, že před vznikem této pohledávky ji nebylo možné postoupit. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž lze postoupit i budoucí pohledávku, a tento závěr platí i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jak potvrzuje komentářová literatura [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2022 sp. zn. 23 Cdo 1631/2021, bod 27 a tam citovaná rozhodnutí, a DVOŘÁK, Bohumil. § 1879. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 729, marg. č. 28; MYŠÁKOVÁ, Petra. § 1879. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 6]. Ani tyto závěry obecných soudů tedy nejsou zatíženy žádnou ústavněprávní vadou.
15. Konečně stěžovatelka brojí proti tomu, jak obecné soudy vyložily ustanovení insolvenčního zákona. Ústavní soud předně připomíná, že jeho úlohou není přezkoumávat "správnost" výkladu podústavního práva. Platí, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, ale za určitých okolností se od něj může a musí odchýlit (viz podrobněji nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997). V posuzované věci však Ústavní soud nenalezl žádný ústavněprávní důvod, který by vyžadoval, aby byla zákonná ustanovení o odpovědnosti stěžovatelky jako insolvenční správkyně vykládána restriktivně. Argumentace stěžovatelky je tak pouhou polemikou s výkladem podústavního práva. Obecnými soudy přijatý výklad z ústavních mezí nevybočuje.
16. Ústavní soud neshledal namítaná porušení základních práv stěžovatelky. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. května 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu