Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. T., zastoupeného JUDr. Zbyškem Melichem, advokátem v Praze 4 - Modřany, U Šumavěnky 18, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 17 Co 284/2006-102 ze dne 13. 11. 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č.j. 8 C 197/2005-59 ze dne 7. 2. 2006 ve znění usnesení č.j. 8 C 197/2005-62 ze dne 22. 2. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Důvodem zamítavého rozhodnutí soudu I. stupně bylo to, že soud nezjistil naléhavý právní zájem na "vynesení rozsudku". Porušení práva na spravedlivý proces je v tom, že soud I. stupně měl rozhodnout o určení vlastnictví pozemků a jako předběžnou otázku měl řešit platnost kupní smlouvy. Soud však platnost kupní smlouvy řešil jako samostatnou část žaloby, vyžádal si zaplacení soudního poplatku a poté se touto částí žaloby nezabýval. Hlavní část určovací žaloby opět fakticky nebyla souzena a to přesto, že naléhavost právního zájmu na skutečném rozsudku byla evidentní (rozsudek sp. zn. 8 C 197/2005-59 ze dne 7.
2. 2006 ve znění "jakési opravy ze dne 22. 2. 2006" nepovažuje stěžovatel za rozsudek). Naléhavost právního zájmu spatřoval v tom, že požadovaný rozsudek je podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Porušení práva na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatel v tom, že mu soud svými rozsudky fakticky znemožňují vlastnit nemovitý majetek, který při uzavření kupní smlouvy zaplatil navíc řádně. Proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 17 Co 284/2006-102 ze dne 13. 11. 2006 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Především se zabýval námitkou, že v řízení před soudem I. stupně bylo rozhodováno, aniž byl podán návrh na zahájení řízení. Konstatoval, že soud I. stupně postupoval řádně, vyjasnil petit stěžovatelova návrhu a připustil změnu žaloby tak, že se stěžovatel domáhal určení, že žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí a dále, že přesně označená kupní smlouva je platná. Soud I.
stupně řádně poučil stěžovatele, že musí prokázat naléhavý právní zájem na obou určeních. Dále odvolací soud dovodil, že soud I. stupně správně zjišťoval existenci naléhavého právního zájmu. K věci uvedl, že bylo zjištěno a je nesporné, že jako vlastník pozemků je v katastru nemovitostí zapsán K. B. s účinky od 23. 5. 2005. Uvedl rovněž, že výrok pravomocného rozsudku o určení práva a platnosti právního úkonu není podle § 159a o.s.ř. závazný "pro jiné osoby než účastníky řízení a pro všechny orgány", a tak by nezavazoval ani současného v katastru nemovitostí zapsaného vlastníka K.
B. Nezavazoval by ani všechny dědice po zemřelém L. F., pouze jednoho z nich, tj. žalovaného. Právní vztahy stěžovatele a těchto osob by zůstaly rozsudkem nedotčeny. I z uvedeného - dovodil odvolací soud - je patrné, že právní zájem stěžovatele na navrženém určení naléhavý není.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, neboť skutkové zjištění nerozporuje. Stěžovatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces v podstatě v tom, že soudy měly rozhodnout o určení vlastnictví pozemků a platnost kupní smlouvy měly řešit jako předběžnou otázku. Je patrné, že však stěžovatel argumentaci obecných soudů a právní stránku věci dostatečně nereflektoval. Je zřejmé, že soud I. stupně postupoval řádně, jestliže vedl stěžovatele k vyjasnění petitu žaloby a poučil ho, že je nutno prokázat naléhavý právní zájem na navrhovaných určeních. To však stěžovatel neučinil a proto obecné soudy dovodily, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá. Za tohoto stavu se již dále podanou žalobou po hmotně právní stránce nezabývaly a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily.
Stěžovatel rovněž namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho vlastnické právo. Ani tuto námitku Ústavní soud nesdílí. Především je nutno poukázat na to, že předmětem řízení určení vlastnického práva stěžovatele vůbec nebylo. Mimo to je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury účelem čl. 11 Listiny je ochrana vlastnického práva již existujícího, o což se v případě stěžovatele nejedná.
Ústavní soud dospěl k názoru, že obecné soudy postupovaly v souladu s platnými právními předpisy, dostatečně zjistily skutečný stav věci a provedly dokazování a hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů uvedenou v ustanovení § 132 o.s.ř. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež u něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná. Proto Ústavní soud usoudil, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, v souzené věci zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Jen jako obiter dictum Ústavní soud připomíná, že jednou ze stěžejních zásad občanského práva je i zásada "právo svědčí bdělým", která vede účastníky občanskoprávních vztahů k tomu, aby řádně a včas uplatňovali svá práva a využívali odpovídajících prostředků k jejich ochraně. V postupu stěžovatele - jak plyne z obsahu spisu -však bdělý přístup a řádnou péči o svá práva rozhodně spatřovat nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2007
Vojen Güttler v.r. předseda senátu