Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hradišťko, z.s., Zahradní 122, Veltruby, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 567/33 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2019, č. j. 5 As 311/2018-42, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 54 A 73/2018-42, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatelka je spolkem, jehož účelem je ochrana přírody, krajiny a životního prostředí. Z toho důvodu podala podle § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, k Městskému úřadu Kolín - odboru výstavby podnět k odstranění shora popsané provozovny podle § 129 zákona č. 183/2006 Sb., stavební řád, ve znění pozdějších předpisů. Protože stavební úřad zůstal nečinný, podala stěžovatelka žalobu podle § 82 s. ř. s., kterou se domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu ze strany stavebního úřadu, spočívajícím v nezahájení řízení o odstranění stavby. Krajský soud svým usnesením ze dne 13. 9. 2018, č. j. 54 A 73/2018-42, žalobu stěžovatelky odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl.
Stěžovatelka má za to, že umístěním provozovny na obecním pozemku došlo k zásahu do jejího základního práva na příznivé životní prostředí ve smyslu čl. 35 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že se stěžovatelka nemůže domáhat ochrany práva na zahájení řízení odstranění provozovny na základě svého podnětu. Stěžovatelka se však nedomáhala ochrany před zásahem do takového práva, ale ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v samotné skutečnosti, že stavební úřad v rozporu se zákonem nezahájil řízení o odstranění provozovny.
Tím došlo k ohrožování a poškozování životního prostředí v lokalitě Hradišťko a i k zásahu do práva stěžovatelky na příznivé životní prostředí. Nezákonný zásah tedy nespočívá v porušení procesních práv stěžovatelky, vyplývajících z § 42 s. ř., ale v porušení jejího práva na příznivé životní prostředí. Stavební úřad tomuto právu neposkytl ochranu. Podání podnětu nemůže zbavit stěžovatelku práva domáhat se ochrany svého subjektivního práva na příznivé životní prostředí, do něhož bylo zasaženo nečinností stavebního úřadu.
Správní orgán má povinnost zahájit řízení kdykoliv, když zjistí skutečnosti rozhodné pro jeho zahájení. V předmětném případě tak správní orgán neučinil a tím neochránil práva stěžovatelky.
Stěžovatelka má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 35 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Ústavní soud je toho názoru, že závěry, k nimž dospěly obecné soudy v souvislosti se zahájením správního řízení na podnět stěžovatelky, resp. s výkladem k zahájení řízení z moci úřední, lze považovat za ústavně konformní. Pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy, potažmo správní orgány, neposkytly ochranu jejímu právu na příznivé životní prostředí, v ústavní stížnosti neuvádí, krom tohoto obecného tvrzení, žádný argument, pro který by správní orgán měl správní řízení z moci úřední zahájit. Jinými slovy řečeno, není zřejmé, z jakého důvodu se měl správní orgán zpronevěřit své povinnosti zahájit řízení z moci úřední.
Obecné tvrzení o právu na příznivé životní prostředí není dostatečně určité na to, aby z něj bylo lze dovodit, že správní orgán ve své úvaze, zda zahájit řízení z moci úřední, skutečně pochybil a tím ohrozil práva stěžovatelky. Nejvyšší správní soud zcela správně poukázal na skutečnost, že neexistuje žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby vůči jinému subjektu bylo zahájeno správní řízení, v rámci něhož by byl tento subjekt za porušení právních předpisů stíhán.
Ústavní soud z výše vyložených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu